Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Rodina
Asi stárnu
Kateřina Ostrá, věk: 36 let
Fejeton je zamyšlení nad stárnutím. Přirozeně ne zcela pozitivně všeobecně vnímaný fakt, který se týká každého z nás, ale po hlubší fakt, na kterém se pár pozitiv najít dá. Určitě tehdy, pokud se díváte na sklenici poloplnou raději, než na sklenici poloprázdnou.
Asi stárnu...
Asi každej si tuhle větu sem tam řekne. To slovo „stárnutí" zní děsivě!! Ale co je na tom vlastně špatného?? Opravdu stárneme a opravdu denně.:) A stárneme všichniD Stárneme každou sekundu, minutu, hodinu, prostě pořád. Nedávno jsem někde slyšela, že TEĎ jsme nejmladší, jací kdy budeme. Často na tu jednoduchou větu myslím. Byla v ní obrovská pravda. To TEĎ je teď, teď i teď. Je pokaždé, když na to pomyslím. Takže příště, až mě přepadne pocit, že stárnu, řeknu si raději „TEĎ JSEM TA NEJMLADŠÍ, JAKÁ KDY BUDU":) Zní to úplně jinak a je to pravda pravdoucí:D Řekla bych až...nestárnoucí pravda:D A přesně tak to je! Všechno, co bude, je PŘEDE MNOU. Mám zdravé ruce, relativně zdravé nohy:) (s výjimkou levého kolene), hlava sedí na krku a funguje. Možná dokonce líp, než kdy dřív. Sice hůř vidím - zejména drobná písmenka na všech smlouvách, které sem tam podepisuji, hodně špatně slyším (už je pozdě tlumit rádio v autě - už je to nutnost!), ale myslím, že lépe než dřív rozlišuju správné věci od špatných, dobré lidi od zlých, hodnotné věci od bezcenných, ale hlavně - můj systém priorit a osobních hodnot se s každým „získaným" rokem (každým osobním bojem, prohrou i vítězstvím) změnil z rozsypaného lega na podlaze ve... vesmírnou loď Discovery. Umím lépe zhodnotit životní situace a poznat, kdy je potřeba zvednout kotvu a odplout a kdy naopak setrvat, protože daný moment má smysl přesahující daný moment. Umím se po každém pádu sama postavit na nohy a dokonce si sama oprášit zadek:D Vím, že každý splín, bolest a každé trápení je dřív či později odváto časem do zapomnění a vše, co se jeví jako katastrofa je s odstupem času (ano, toho mého osobního času, kterému říkám stárnutí) vybledlé a úsměvné a rozhodně ani z desetiny tak tragické, jaké to bylo „kdysi". Také ale vnímám, že některé věci časem kvalitní. Získávají mnohem ostřejší a barevnější obraz. Přátelé, kteří jsou pořád s vámi a i když je rok nevidíte, při setkání s nimi máte pocit, že jste se rozloučili včera a nebo ti, které vídáte denně a pořád si s nimi máte co říct, pořád vás drží za ruku a chlácholí, když je těžko a pořád s vámi mejdánkují do rána, když je všechno jupí. Práce, která vás sice někdy neskutečně štve, vysává a přidělává vrásky, ale většinou spíš těší a naplňuje pocitem pýchy, sounáležitosti, potřebnosti a toho, že děláte něco, co má smysl. Dítě, které se ze slaďounkého „miminka" neskutečně rychle změnilo v protivného vzdorujícího puberťáka, ale přitom stále dokáže „zastavit čas" nečekaným objetím, pusou, slovy, které směřují vaším směrem a díky nimž si (i u tématu tankových bitev) uvědomíte, že pro toho lumpa jste stále středobod jeho vesmíru. Pes, který už nikdy nepřijde na přivolání k noze, protože je ještě štěňátko - TEĎ nepřijde k vaší noze, protože (stejně jako vy) je starej:D A jak se správně říká - starého psa novým kouskům nenaučíš.:) Když říkáme, že stárneme, často nejde o věk v naší občance, o počet vrásek, počet přebytečných kil ani počet jizev na těle a duši... jde jen o nějaké smutné rozpoložení, které vůbec nemá nic společného s věkem. A to teda ne! S tímhle „stárnutím" se dá přece tak snadno bojovat! Točená zmrzlina (y) čokoláda (y) posezení na zahrádce (y) mejdanek (y) procházka s někým, kdo vás dokáže rozesmát (y) kino (y) Pálava (y) ...
To skutečné, "vopravdické" stárnutí je naopak docela legrace! Pozorovat puberťáky v autobuse a říkat si „taky jsem taková byla?", zažívat konečně:D starosti našich rodičů, usínat s bolavou končetinou a ráno se budit bolavej celej (obvykle se k tomu přidá i migréna nebo bolest zubů). Neslyšet spoustu zbytečných informací, protože se vám prostě jen nechce dokolečka opakovat „prosím??" Nevidět spoustu ošklivých věcí a zla, protože do velké dálky a extra blízka už zacílíte velmi těžko, přitom ale vidět to opravdu podstatné - to co máte přímo na očích♥ Bavit se s přáteli o výhodách svého penzijního pojištění, o lécích bez doplatku a nevyčerpatelném tématu - neduzích a chorobách a svých léty získaných zkušeností s nimi (y) Vůbec mi to nevadí!! Pořád si dokážu pustit letošní hitovky v autě na plný pecky, naplánovat si víkend za víkendem plný adrenalinu, festivalů a vejletů, že není vteřina na vydechnutí, pořád se snažím hýbat s váhou svého já směrem dolů než ji nechat pasivně a asi nějakým fyzikálním zákonem podmíněně stoupat vzhůru s každým rokem navíc. Ještě pořád sleduji novinky v Avonu, v módních kruzích i mezi knižními a filmovými trháky. Znám taky jména spousty mladých blogem! Každý den si užiju cestu do práce, samotnou práci, každou pracovní schůzku, každé náhodné a plánované setkání, dokonce i ČTVRTEČNÍ NÁKUP V KAUFLANDU!! I zde si v nekonečné frontě najdu důvod k úsměvu. A nejen ve čtvrtek:) Taky se každý den snažím rozesmát lidi kolem sebe a sem tam se zasmát i sobě sama.
Ty vrásky, co se mi vlní na tváři, totiž nejsou vrásky stáří, ale vrásky smíchu. A já jsem ráda a vděčná za každou z nich! Tak stárněme všichni s úsměvem..
