Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: jarní, Téma: Muži
Nakupuju, nakupuješ...
Marta Furchová, věk: 63 let
Můj manžel rád nakupuje potraviny. Je na nakupování zvyklý. Už od dětství. Tak proč mu to brát, že? Jen kdyby tím netrávil tolik času.
Nakupuju, nakupuješ...
Můj manžel rád nakupuje potraviny. Je na nakupování zvyklý. Už od dětství. Tak proč mu to brát, že? No, v dětství to byla spíše nutnost, protože jeho otec byl dost vytížený pracovně a matka často nemocná. A on byl starším dítětem v rodině. Často mi vypráví, jak nakupoval nejen běžné potraviny, ale i maso u řezníka! A tak dnes rozezná jeho druhy i kvalitu pomalu lépe, než některé ženy. A to je už co říct! Horší je to ovšem s nákupem svršků. Například kalhoty nebo bundu si v obchodě zásadně nezkouší! Říká, že je to dobré a že když mu oblečení nebude sedět, že mu ho já dojdu vyměnit.
Zato v nakupování potravin se přímo vyžívá. Sotva nám doručí do poštovních schránek časopisy místních obchodních řetězců, ihned se do nich začte jako by to byla nejnapínavější detektivka. A podtrhává, propočítává a kalkuluje, co je ještě výhodné a co už nikoli. Ačkoli mne prohlížení aktuálních letáků nebaví ani v nejmenším, podstrkuje mi je při každé příležitosti. Takže je mám skoro jak zákusek k ranní i odpolední kávě , a dokonce i k večernímu televiznímu programu! Občas se mi „zajídají". Ale musím mu to oznámit velmi taktně, protože mne jinak obviňuje z hazardování s našimi ne příliš vysokými důchodovými příjmy. Na druhé straně ale přehled o tom, co máme v ledničce či spíži tak úplně nemá. Proto je na mně, abych případné nákupy či nenákupy korigovala sama. Jinak by se nám sešlo doma 50 čajů a 15 předvařených rýží najednou.
Že manžel našel zálibu v nakupování potravin vím už dávno. Jen mne udivuje, kolik času je nakupování ochoten obětovat. Obyčejně vyrazí hned po sedmé ráno, nejpozději v půl osmé. Jeho návrat z nákupu před 11 hodinou považuju za úspěch. Většinou se navrací nějak kolem dvanácté. A tak je mi záhadou, co může v obchodě celé dopoledne prohlížet, když jde koupit třeba jen pečivo, máslo a ovoce. Nabízí se otázka, zda čas netráví jinde a jinak ? Ne, z toho ho opravdu nepodezírám. /Milenku v tomto věku asi nemá./
V poslední době se začal zase více věnovat rybaření. Je to jeho dávný koníček, ke kterému se teď, když se otepluje začíná zase vracet. Občas vyrazí na ryby už dopoledne. A tak je na mně, abych nakupování vzala do svých do rukou. Je to brnkačka. Když si vezmu kolo, tak jsem doma za slabou hodinku. A to si ještě vyřídím nějaké záležitosti ve městě!
Je pondělí, začínají různé slevové akce. Přiznám se, že i mně potěší, když se mi podaří něco nakoupit levněji. Ale letáky moc nestuduju. Nemám zkrátka trpělivost se jimi probírat. Kdyby bylo po mém, dala bych na poštovní schránku zákaz letáky vůbec vhazovat. Ale to by manžel asi nepřežil. Namítám, že slevy najde i na Internetu. Ušetřili bychom papír a potom i jeho následnou likvidaci.
Na nákup jsem vyrazila po vzoru manžela v půl osmé ráno. Hned po snídani. Pro jistotu jsem se vybavila dvěma objemnými taškami. Co kdyby měli něco zajímavého? A taky dvoutisícovkou. Ne, nehodlám ji utratit najednou, jen rozměnit. Protože u nás v malém městě je to někdy problém. Zato lístek s pečlivě sepsaným nákupem od manžela jsem zapomněla doma. Nevadí, nějak si poradím i bez něj. /Bez lístku i bez manžela/. Vyjela jsem si na kole. Lidl je od nás vzdálen asi 2 km. Kdybych měla nést něco těžšího, asi bych se pěšky dost pronesla. Koupila jsem podle mého mínění potřebné potraviny. Pečivo, mléko, tvaroh a sýr. Ještě drogerii a hrnu se k pokladně. Najednou si všimnu hezkých jarních květin v kontejnerech. Nebyly drahé. Musí se sice vysazovat až po „zmrzlých" a teď je polovina dubna. Ale nevadí, počkají na zahradě v pařeništi na správný okamžik. A tak je zakoupím a vezu rovnou na zahradu. Najednou, co nevidím? Na naší zahradě se promenují dvě kachny od souseda! To snad přece ne! Vždyť tam máme už oseté záhony! A soused v nedohlednu! Aby si kachny pochytal. Já to teda dělat nebudu! Vyrostla jsem sice na vesnici, ale vzít do ruky kachnu nebo slepici, to nedokážu. A tak jsem je chtěla jen vyhnat, ale pořád netrefily tou správnou cestou ven. Konečně! Soused se objevil a zahnal je domů. Vzala jsem kolo a chtěla odjet. Ale ouha! Kolo se nějak smýká k jedné straně. A jak by taky ne! Bylo prázdné zadní kolo. Zkoušela jsem ho napumpovat, ale bez úspěchu. Asi jsem cestou píchla duši. Vrátila jsem kolo zpět na zahradu a domů šla pěšky. Přibližně dva kilometry. Když jsem se vrátila domů, bylo půl dvanácté! Zhrozila jsem se. Vždyť musím ještě něco uvařit k obědu! O moc lepší skóre než manžel při cestě z obchodu nemám. Hlavně, aby se to nedozvěděl. Protože mu pořád předhazuju, co v tom obchodě dělá celé dopoledne!
Nejrychlejší bude asi příprava leča, uvažuju a a krájím klobásy. Lečo mám doma připravené, sterilované ze svých rajčat a paprik. Manžel právě přichází domů. Bere si v ledničce pivo a diví se: „Tys nebyla nakupovat?" Když jsem ho ubezpečila, že ano, tak on na to: „Ale vždyť tam měli mít kuře ve slevě!" „Už neměli" já na to. „Že tys tam byla až teď? A cos dělala celé dopoledne?" Jen nerada jsem přiznala, že jsem se právě vrátila z nákupu. A to ještě neví nic o píchlé duši a zpustošené zahrádce...
