Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: letní, Téma: Zaměstnání
Denní sprcha
Kateřina Horová, věk: 26 let
Čas nebezpečně tiká, odbíjí a my rosteme s našimi vzpomínkami - dokážeme se vůbec někdy správně rozhodnout a proč?
Denní sprcha
Den za dnem, noc za nocí, čas se nebezpečně řítí dopředu - to je jednou jisté. Honičky za koníčky, za penězi, muži i obyčejnými denními věcmi a rituály jako pití kávy, házení žabek do vody, ranní sprcha, večerní sprcha - je jich spousta a nebudu je všechny vyjmenovávat, protože bychom tu mohli být do nekonečna... každopádně pomodlit a spát.
Tak trochu mě zabíjí stereotypy. „A, co že to jsou ty stereotypy?" To lze nejlépe vysvětlit na následující ukázce společenské reprezentace (pouhé zrnko mezi tisíci):
„Pepíčku, ukaž mi žákovskou," požádá maminka svého syna. Pepíček se zatváří kysele,
„Ale mami," žadoní a je mu to nic platné proti neoblomné tváři.
„Dělej," poručí. „Jinak dnes budeš bez večeře," vyhrožuje mu a Pepíček povolí - dost mu totiž škrundá v břiše od chvíle, co všechen svůj oběd naházel na svého spolužáka.
„Tady," svolí nakonec Pepíček a zamračí se. Maminka si sešit prohlíží, a když zrakem přejede stránku až dolů, zhrozí se. Pepíček zachytí její obličej a rozhodne se jednat:
„Mami, já opravdu nechtěl, za všechno může pan učitel...zasedl si na mě," jeho obličej přitom vypadá velmi věrohodně.
Maminka neví, čemu má věřit, zda svému synovi, nebo tomu, co má v žákovské...tak vzniká soudní rozpor, nebo lépe slovo - v tomto případě známka proti slovu. Další den se rozhodne Pepíčkova mamka navštívit sborovnu a na chodbě jako náhodou narazí na učitele, který Pepíčkovi známku napsal - podle popisu, který ji dal, tedy dlouhán se zrzavými vlasy a zelenýma očima.
„Pane učiteli, počkejte...potřebuji s vámi mluvit!" zahuláká skoro přes celou chodbu a nevšimne si Pepíčka schovaného za sloupem.
„Nezlobte se, paní, ale mám teď vyučování...tak jedině o velké přestávce," odpoví uspěchaně a s brašny si vytahuje propisku a kus papíru. „Tady máte," podá ženě papírek a zmizí s úsměvem ve třídě. Matka se nevěřícně kouká na zabouchnuté dveře třídy dobrou půl minutu a až potom si všimne papírku ve své ruce, kde je napsáno:
Velká přestávka probíhá od 9:30 do 10:00, dostavte se prosím nejlépe v tuto hodinu, ne jindy, děkuji.
„Proč ne," pomyslí si, zatímco Pepíček se nenápadně vypaří. Po chvíli si ke své smůle uvědomí, že zmeškala seriál svého oblíbeného pořadu a začíná litovat. Na hodinkách odbila devátá a její oči netrpělivě tikají po chodbách, poté vyhlédne z okna a spatří sáček - nejspíše od svačiny, zapomenutý některým žákem - volně poletující ve vzduchu. Čas najednou začne plynout pomaleji - je to ovšem přesně naopak. Totiž právě se nachází ve svém vnitřním čase, a proto se okolní čas zrychluje a pro ni zpomaluje, však to znáte, říká se mu zákon opaku. A než se naděje zazvoní a doteď prázdná chodba se zaplní hlukem - nadávky starších ročníků, dunivé poskakování žáků prvního stupně a šepot nesmělých dívek. Z toho všeho se snadno zamotá hlava... a ženu, která musí hrát roli matky, zahltí melancholie - zavzpomíná na staré časy a chvíli zapomene, proč přišla, dokud ji nějaký žák uctivě nepozdraví: „Dobrý den, paní, chcete s něčím pomoct?"
„Ne, děkuji," odpoví, ale náhle si to rozmyslí a zvýšeným hlasem se zeptá odcházejícího žáka - vzhledem i chováním připomene chlapce ze staršího ročníku...:
„Totiž nevíte, kde najdu kabinet pana," zamyslí se a podívá se na lístek, ale nikde nezahlédne jméno. Kluk se na ni podívá a z jejího výrazu vyčte, že nemůže přijít učitelovi na jméno a snaží se pomoct:
„A jaké hodiny učí? Nebo, jak vypadá?"
Žena si náhle připadne dost trapně... „Ani si nezjistila, za kým jde,...jak nerozumné." Na tvářích se jí objeví ruměnec a ocitne se v jednom ohni, ohni zvaném Návrat do školních let. Nevydá ze sebe ani hlásku a odejde rychlým krokem ze školy se slibem, že už se nebude míchat do synových záležitostí... Je přece, tak snadné podlehnout roli rodiče a Pepíček si rázem oddechne.
