Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: zimní, Téma: Kamarádky
VéKáPéVéčka
Lenka Čapková, věk: 25 let
Velmi Křehké Přátelské Vztahy, když přijde výhybka, které se nevyhnete a váháte, zda se v životě také posunete dál.
Moje první vzpomínka na dětství je, že sedím na nočníku a kadím čokoládu i s alobalem a moje máma neví, zda se smát nebo brečet, protože tu čokoládu jí otec daroval z lásky. Moje druhá vzpomínka je, že sedím na schodišti, držím si hlavu v dlaních a brečím, když moje matka vysklívá podpatkem na botě dveře do pokoje, kde sedí otec a skládá své věci do igelitek, zatímco na něj matka chrlí takové nadávky, jaké si jen umíte vybavit.
Z toho poměrně jasně vyplívá, proč mám strach z vůdcovských typů žen, zejména z mé matky a proč rodinu neumím brát jako místo, kde bych se cítila sama sebou.
Během dospívání mi obrázek moc nevylepšil ani dědeček, co zbil babičku montérkama, které mu je zrovna láskyplně zašívala, v záchvatu hádky o to, kdo zapomněl vzít náhradní rukavice do vinohradu.
Naše početná rodina skýtající dva tucty členů, která se s velkým rámusem scházela každý rok minimálně u vánočního stromečku, se během několika let rozložila, protože rozvody přestaly být ostuda a čtyřicátníci se najednou stávali příliš mladými na to, aby zahazovali nejlepší část svého života se stárnoucí manželkou jako odměnu za to, že jejich děti jsou vzorně vychované, nepotřebují nakojit, nosit plenky, ani vodit za ruku.
Nezbylo mi tedy, než doufat, že mi pokřivenou ideu o vztazích napraví někdo z mých známých nebo jednoho dne sama od sebe „přijdu k rozumu" jak mi to maminka často věští z čarodějné koule (obrazně řečeno, moje matka není žádná čarodějnice, její vaječnou omeletu s krví a pubickým ochlupením, co naservírovala svému třetímu manželovi nepočítám).
A jak tak sedím na parapetu ve třetím patře, houpu nohama vysoko nad zemí s cigaretou v prstech a připíjím si na zdraví s kapitánem Morganem, mám dojem, že hvězdy na mě shlížejí se zaujetím fanouška Velkého Bratra a počítají, kolik zatoulaných koček by ještě mohly poslat pod kola mého zrezlého vozu, ve kterém se budu napříč dopravním předpisům otáčet v křižovatce před útulkem, když si usmyslím, že tuhle barvu kočičích chlupů na tričku ještě nemám.
„Dítě změní všechno, nic už nebude jako dřív. Když se narodil můj bratr, všechno bylo pryč. A co teprve pro otce. Přestal být centrem pozornosti, byl z něho jakýsi trubec a pokladnička na peníze. Snášel to dost blbě." Sděluji jednou na skleničce své čerstvě vdané kamarádce, a čím déle mluvím, tím víc se směje.
Jsem hrozně ráda, že jsem pobavila ji i jejího manžela, tak rozvádím své poznatky dál: „Chlap si vrzne, jenom když donese tučnej plat. Vymění svého bavoráka za velký rodinný vůz a když má štěstí a dítě usne, dostane na oplátku dvouminutovou honičku na gauči v obyváku."
Vlna pobavení stoupá a potlačovaný smích se mění v oslí hýkání. Nechápavě se podívám na Petra, co sedí vedle mě, a v mlžném alkoholovém opojení si uvědomuji, že to co vykládám, vůbec není vtipné. Je to k pláči. Přesto publikum rudne v obličeji a padá ze židlí.
„Já to nevydržím." Učurává novomanželka smíchy a drží Lukáše za ruku. Ten se co by letitý kuřák, se zakuckává. až z něj lezou hleny, rudne v obličeji a přemýšlím, zda nemám volat záchranku. Možná obsluha něco přidala do čokoládového suflé?
„My nejsme retardovaní," pronáší Linda hýkavě a z očí jí tečou obrovské krokodýlí slzy smíchu: „My jsme těhotný!"
Poprskám stůl bílým vínem a úsměv mi mrzne na rtech. Zmateně se dívám na Petra, který je bílý jako stěna a skoro vidím, jak si představuje, že každou noc usíná vedle ženy, která na něj dělá smutné štěněcí oči a škemrá o miminko, protože její kamarádka už ho taky má.
„Tak asi... Gratuluju?.. Nebo ne? Nevím." Upíjím další doušek a pokouším se o úsměv.
Následuje pobavená debata o tom, jak se po svatbě odložily kondomy a o teorii, co předpokládá, že prášky na játra mají skoro antikoncepční účinek, takže navzdory maturitě a vysokoškolským titulům, je početí po nechráněném styku pro oba hrozným překvapením.
Říkám si, jak dlouho jim ten smích vydrží a zcela upřímně doufám, že dlouho.
Ze setkání odjíždíme oba v rozpačitém tichu.
„Nechceš doufám taky miminko?" sdělí mi Petr po pár kilometrech své obavy, které už dávno znám. Neustálými řečmi o kočárcích, plínách a dětech, si jeho bejvalka vysloužila kopačky a ještě než k tomu došlo, stačila těmi řečmi Petra přivést k psychiatrovi, který mu dal na uklidnění bílé tic-tac připomínající pilule, co zajišťují jeho schopnost normální existence dodnes, protože jejich vynechání způsobuje stavy náhodně podobné drogovému absťáku.
„A ty?" zeptám se podezřívavě a přitisknu se na dveře auta. Jestli řekne ano, jsme připravená vyskočit z vozu, vedeného po dálnici řidičem s cihlou na plynu.
Oba se na sebe podíváme a odmítavě vrtíme hlavou. Petr s úlevou odvrací téma, ale moje myšlenky plynou jinam.
Jak jí to ten bastard mohl udělat? Prostě ji zbouchnul! Přijdu o kamarádku, změkne jí mozek, a bude mít „důležitější starosti", odepíše mě, protože už nebudu spadat do jejího světa. S kým si teďka budu povídat o svých kočkách?
Vzápětí mi na mobil přichází textovka: „Uvidím tě ještě, až se to narodí?"
Já nevím, holka. Uvidíme? A sneseme se? Budu si muset pořídit štěně a navlíkat ho do plenek, abych sdílela tvoje starosti a obavy?
Budím se ve tři hodiny ráno týden po setkání a jako šílená třesu spícím Petrem.
„Co je?" zívá rozespale a hledí na mé vytřeštěné zornice.
„Jsem těhotná."
„Cože? Jak?" pídí se po něčem racionálním, co by dávalo smysl.
„Určitě jsem těhotná. Nevím, kdy jsem měla naposledy menstruaci!" opakuju hystericky a naskakuje mi husí kůže, určitě už mi roste pupek a měkne mozek.
„To je blbost." Vymlouvá mi a utírá mi z očí hysterické slzy. „Udělej si test a uvidíš sama."
„Ne-ne-nemůžu." Koktám do tmy. Nebo chci? Ne, nechci, to nejde.
Neptá se, vstává a přehrabuje lékárničku. Hledá krabičku, kterou jsem koupila své spolubydlící ve chvíli nouze, a nachází jeden neotevřený pytlík.
„Jdeme čurat." Bere mě za ruku a vleče mě do koupelny stále v polospánku.
„Nemůžu." Opakuju pořád dokola dlouhé minuty, ale můj močový měchýř má na ledovou podlahu v koupelně jiný názor.
Pečlivě pozoruje papírek, který poměrně rychle sděluje jasnou zprávu. Pro jistotu na něj zíráme ještě dlouhé minuty, ale výsledek je nezpochybnitelný.
Dlouze vydechne a háže proužek papíru do koše.
Když si lehne do postele, chvíli mě hladí po rameni, než se jeho zamyšlené rozjímání promění v nesnesitelné chrápání. Zato já ještě pořád zírám do tmy, ale mé myšlenky už začínají dávat smysl. Pro mě to bylo pět minut noční můry, pro ni je to úplně nový život a i když má na děti stejný názor, jako já, vytáhla si z balíčku svého osudu žolíka a nejspíš mě bude potřebovat víc, než já ji. Někdo s ní musí být silný a pomoct jí ten zázračný moment zrození zvládnout, až jejího muže budou křísit zdravotní sestry v chodbě.
A tak jsme to zvládly Já se svou malou domácí zoologickou zahradou a ona s Terezou, která celé noci probrečí, protože jí lezou zoubky, slintá mi po vytřené podlaze, toužící chytit za ocas nic netušícího spícího kocoura.
Je jiná, ale pořád je to ona a nejenom, že si ráda poslechne o mých niterných starostech a ztřeštěnostech, nemůže se dočkat, až spolu zas něco podnikneme s batoletem na zádech, jak to dychtivě naplánovala v proluce mezi kojením a přebalováním.
Usrkne si z hrnku a zadívá se do sluníčka, tiše rozjímá nad dojemnou chvílí ticha, které asi jenom tak nezažije minimálně osmnáct let a ze mě vypadne tiché: „Tohle... To už mi holka nikdy nedělej..."
