Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: zimní, Téma: Muži
Zamilovanost
naděžda šefránková, věk: 47 let
Už jste zapomněly jaké to je randit? Jak báječné je se s někým držet za ruce? Na první pusu? Já už tedy ano. A vám to ráda připomenu....
Ještě před měsícem jsem byla spokojená, vyrovnaná ženská s padesátkou na krku. Život jsem už neřešila, nechala ho plynout. Opuštěná, sama v malém útulném bytě. K večeři dvě sklenky bílého a misku brambůrek. Občas
cigaretku na balkoně. Každý den do práce a z práce. Doma všude obklopena knihami. Čtení mne drželo nad vodou a pomáhalo zvládat nepěkné chvíle. Můj život nebyl ani černý ani bílý, spíš šedivý. Už jsem nepočítala, že by mne mohlo potkat něco nového, něco vzrušujícího. A už vůbec ne něco v podobě zamilovanosti. Před spaním deset stránek oblíbené knihy a pak tvrdý bezstarostný spánek až do zazvonění budíku. Každý den stejný jako ten další.
Dneska tomu tak není. Spát nemohu. Řádky v knize se míchají s mými myšlenkami a tak nemohu ani číst. Bílý víno už mi tak nechutná a celkově nemohu jíst vůbec. Ptáte se, co se stalo? Kam se poděla ta vyrovnaná ženská, co má své odžité za sebou? Kam se ztratila ta rázná ženská s kterou jen tak něco nepohlo? Kam se poděl ten její jednolitý život?
Já jsem se prostě a jednoduše a prachobyčejně zamilovala. A to úplně přesně jako v patnácti nebo dvaceti. Nevěřila jsem tomu, že to je ještě vůbec možné. Ale je! Akorát průběh už není tak jednoduchý.
Najednou cítím, že srdce, které už pomalu ztrácelo jasně červenou barvu, se opět zabarvilo a začalo tlouct zatraceně silně. Už nejsem tak průhledná pro všechny ostatní. Známí mne zastavují a ptají co se stalo. Prý jsem se rozzářila. Pokladní v obchodě na mne spiklenecky mrká a kolegyně v práci si špitají, že musím mít chlapa.
A já ho opravdu mám! Už jsem zapomněla, jak krásné je cítit vůni kůže. Jak mrazivý pocit je pevné objetí a polibky do vlasů. Jak krásné je mluvit očima. Jak silné je pouhé držení se za ruce. A jak jsou hřejivé pohoršující se pohledy kolemjdoucích, když se právě líbáte uprostřed křižovatky. V tu chvíli je mi vše jedno. Vnímám jen své rty a rty jeho. A je mi krásně. Už nepotřebuji paralen nebo ibalgin, mám svůj silný doping. Vznáším se. Cestu domů celou protancuji a zpívám si. Jsem každý den jak opilá a to nepiju a s kouřením jsem skoncovala. Ale úplně vzadu, na konci té rozkoše vylézá ta stará a ošklivá obava, že to nebude na stálo. Že si to nezasloužím. Teď to neřeším. Teď jsem zamilovaná. Neslyším, aspoň teď ne. Těším se na další den, na další setkání. A každou sekundu s ním vdechuju naplno. Jsem jak baterka, která potřebuje neustále dobíjet. Někdy se ale dobíjení zpozdí. Přichází to zpropadené ALE. Ale proč dnes nepíše? Ale líbím se mu ještě? Ale co tenhle smajlík znamená? Ale mám poslat srdíčko a nebo jen polibek? Ale kde je, když je offline. Ale co když už jsem ho omrzela? A pak tedy nemohu ani jíst. Do knížky prázdně koukám. Pohlcuje mne smutek a náladu mám jak na houpačce. A bolí to. Na hrudi ten svíravý palčivý tlak. A pak to přijde. Rozchod. Proč vždycky po něčem hezkém přichází zklamání. A proč to tak šíleně bolí? Vím, je to jiná bolest než-li zlomená noha nebo zánět slepého střeva. Před paní na vozíčku se za svou bolest stydím. A taky vím, že i tato bolest časem přebolí. Akorát zůstane jizva. A já jich mám už několik. Některé jsou už zhojené, některé nikdy nezmizí. Tak přibývá další. Pomáhá mi jóga a hudba na plný pecky. Zase tančím, ale už to není radostí. Je to tanec na hraně prázdnoty a zklamání.
Pár nocí bez snů a bez spánku. A velké obviňování, kde jsem udělala chybu. Proč vždycky hledám chybu u sebe? Cožpak nejsem to ta, do které se někdo zamiloval? Ta, která byla probuzena k životu a pořádně si vychutnávala každou chvíli? Ano, jsem to já. A mám ještě něco krásného. Co jsem si celou dobu pečlivě schovávala. Jednu po druhé. Vzpomínky....
Opět piju druhou sklenku bílého a na balkoně dávám druhou cigaretku. Miska brambůrek k večeři. Civím prázdně před sebe a přemýšlím, zda to byl jen sen. Den po dni pomalu šedne. Další večer otvírám svoji oblíbenou knihu a začínám opět číst. A věřím, že i tvrdý spánek se pomalu a jistě navrátí....
