Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2018, Kolo: letní, Téma: Kamarádky
Psí velmoc
Jana Kořánová, věk: 71 let
O tom, že jsme se stali častými majiteli psých mazlíčků, které nahrazují i kamarády a kamarádky mnohým z nás. A nejen to, ale i cit a plná důvěra nejsou ohroženi, neboť oni nezklamou.
Psí vemoc
To jsme - Psí velmoc, jak je to možné, že jsme země, kde má tolik lidí psa, nebo psy? Co nám chybí, proč si je pořizujeme? Kdo je, či byl na vině? Tolik psů na vsích, ale i ve městech? Když vyjedete za hranice s Německem a dáte se směrem na jihozápad, tak za necelý den v městě Kasslu neuvidíte žádného, anebo jednoho psa. Město Kassl je nádherné město v kraji Hessensko. Lidem se tam žije příjemně a dobře a to je bývalé Západní Německo, tolik v minulém režimu haněné! Žije tam má přítelkyně Margot, s kterou jsme si psali, ale naše korespondence ztroskotala na mé němčině, případně angličtině a to zase ona rusky neumí. Ale byli jsme si hodně blízké, velmi příjemná přítelkyně! Škoda. Ale život jde dál. Tak spřízněnou duši nyní sice nemám, ale má další přítelkyně, Anička, je mi také dost blízká. Nemá psa, tak jako neměla Margot, ale má hůl, ač ne na psy, ale na pobolívající dolní končetiny. Je o 5 let mladší než já a příjemná paní. Ostatně ta hůl mě v budoucnu také čeká. S Aničkou jsem se seznámila v Itálii letos na jaře a byli jsme spolu denně.
Další má přítelkyně, ale je to současně má dcera, Sandra, původním jménem Romana, psa má a je to Bieger jorkšír se jménem Angel. A já jej dokonce občas hlídám, spolu se svou vnučkou Sárou, která již druhé jméno nemá. A tak k těm páníčkům v naší republice vlastně patřím vlastně na půl i já a moje dcera zcela.
V našem domě je minimálně 5 psů, a ten náš dům není příliš velký. Pejsky vlastní samé dámy a ta jedna má jorkšírku stejného jména, jako má moje vnučka, Sára. V mnohých případech nahrazují děti, jindy jsou pro citovou potřebu dam.
Moje kamarádka, Lidka, mívala přítele, a když náhle zemřel, tak jej také nahradil pes. Spal s ní i v posteli. Zkrátka psi jsou tak trochu náhražkou, citovou „záplatou" pro majitelky či majitele. To jsme to dopracovali, když místo víry v Boha, musí zaskakovat psi. A domnívám se, že v ateismu, podporovaném minulým režimem je ten pejsek, to odůvodnění takového množství psů u nás. V zemích méně ateistických tomu tak není, tam mají oporu v Bohu. Mé kamarádky nejsou věřící. Jedna z nich, Anička, má místo pejska dědka. Tak jej opravdu nazývá. Ač je to její manžel, ale žije si každý zvlášť, ač občas v jednom domě. Ona byla letos se mnou na dovolené a jezdí si tak stále. On si našel milenku v lázních a oba do lázní a často jezdí.
Většina pejskařů a pejskařek by měli méně témat k hovoru, kdyby ty pejsky neměli. Koníčky jsou různé. Já chodím už dva roky kreslit mezi perfektní partu kamarádek a není to náš „koníček", ale „ kůň". S několika z nich ještě chodím do pěveckého kroužku a koncem minulého školního roku jsme měli i vystoupení, tedy koncert. Nic dech beroucí, zazpívali jsme tam dvě písničky. Zpíváme převážně lidové písničky, ale těší nás to setkávání a společné zpívání.
Je milé, když kamkoli jdu, tak tam je vždy nějaká přítelkyně, kamarádka či známá. Mám s kým si popovídat, s kým se potěšit. Takže, ač žiji sama, tak samotou netrpím. Naopak mi samota někdy i vyhovuje. Tak třeba na chatě, kamarádku, či kamaráda tam nemám a je mi tam dobře. Samozřejmě pejsků je tam několik a někdy se naštěkají až moc, hlavně ten jeden. Asi je nespokojený? Nevím? Ale hlídají nám chaty, a co tuto chatu mám, tak tam nebyli zloději, ba naopak kontrola policajtů, zda jsou chaty dobře zajištěné a obstáli jsme dobře. Na chatě kamarádky suplují ptáci, žáby, ještěrky,včely a jiní tvorové, a pak tam mám klid na kreslení a jiné „koníčky" a ráda se na čas vracím do města, do hluku velkoměsta a za kamarádkami.
