Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: podzimní, Téma: Rodina
Kobylčí válka
Michaela Červenková, věk: 23 let
Celý svůj život se nejvíc ze všeho na světě bojím kobylek a sarančat. Tyhle potvory mě tudíž pronásledují na každém kroku, protože zákony přitažlivosti jsou neomylné.
Když pominu obyčejné strachy, kterými trpí do jisté míry každý (výšky, tma...), mám v podstatě jen jednu obrovskou fóbii. Sklípkana bych si klidně dala na ruku, hada si ráda pohladím, ale co mě děsí k smrti a straší ve snech jsou kobylky. Ano, ty hnusný zelený příšery z pekel, s tlustýma stehnama a nepřítomným výrazem smrti ve tváři, ty odporný, nevypočitatelný boží omyly, který najednou skočí a člověk netuší kam. Tenhle můj strach začal už v hlubokém dětství, kdy je ségra klidně chytala do ruky a já to nedokázala, držel se mě i na základce, kdy mi je kluci chtěli házet za tričko (dokud jsem nepropadla hysterickýmu řevu a nespadla strachy na zem, pak jim došlo, že se mnou není sranda), ale musím říct, ze ten strach je čím dál horší a větší. Samozřejmě nejvíc mě děsí saranče, které beru jako nejvyšší stádium kobylky (nutno převést do pokemoní terminologie).
Přítel mi z počátku moc nevěřil, nebo si neuvědomoval závažnost mého strachu. Na prvních pár rande - procházkách v přírodě - jsem dělala machra a když mi v trávě přeskočil cvrček přes holé chodidlo, málem jsem si ukousla jazyk, abych nevykřikla a jen mi trochu přeskočil hlas. Když jsem ho ale na dalším rande přestala vnímat a donutila ho přesednout dál o pět stolů, protože na stěně sedělo saranče, pochopil, ze si nedělám legraci.
Ano, osud s námi totiž hraje hry a ano, kosmické zákony přitažlivosti fungují dokonale, takže se na mě kobylky lepí, kudy chodím. Před rokem jsem například byla s mamkou na festivalu a pánovi na zádech seděla odporná kobylka. Řekla jsem mámě:"Mami, fuj, že se nám tohle nestane, viď?" O pár minut později sedíme v trávě, když mamce poklepe na rameno paní a povídá:"Nezlobte se, ale já bych na zádech saranče mít nechtěla, tak vám chci jen říct, že vy ho tam máte..."
Utekla jsem od mámy asi dvacet metru, ale i tak jsem viděla, ze brečí smíchy a snaží se tu potvoru sklepat na zem. Ano, zbaběle jsem utekla a nechala jsem vlastní matku na pospas tomu pekelníkovi. Tak až se jich bojim.
Taky jsem jednou jela na kole a do předního kola mi vrazilo saranče. Odlítlo pár metrů, já se lekla a zastavila. Saranče se přetočilo na záda, vzepřelo se v ramenou a chystalo se vyrazit na další útok, ale to už jsem vyjela obrovský kopec v čase asi 0.0001 s. a dodnes si myslím, ze bych si za to zasloužila puntíkovaný dres.
Nicméně k aktuálnímu problému. Problém sarančat a kobylek mě děsí víc a víc a to od doby, kdy mi jedno vlítlo do bytu. Začala jsem tedy trpět utkvělou představou, ze (když v létě ve dne v noci větrám) mi jedno vlítne do bytu zrovna v ten večer, co přítel bude mít noční a nebude mě tedy moci ochránit. Mám připravený detailní záchranný plán, který je rozpracovaný na varianty podle toho, ve kterém pokoji by se kobylka ocitla. Pokud v ložnici, a to je nejlepší varianta, vezmu rychle morče a budeme spát v obýváku na gauči, zůstane nám přístup k záchodu i k vodě a ráno přítel toho ďábla odloví. Pokud se však objeví v jiném pokoji, odřízne mi přístup k vodě, budu muset s morčetem na noc odjet k mámě. Máma o tom ví a je na tuto variantu připravena.
Předevčírem se to poprvé stalo. Noční můra se zhmotnila ve skutečnost. Naštěstí byl zrovna přítel doma. Mluvil ke mně, když najednou jeho zrak upoutalo cosi za mnou na zdi a já viděla, že se snaží, abych si toho nevšimla. Otočila jsem se a byla tam. Kobylka druhého stupně, zelená jako moje nejhorší sny, s tenkýma křehkýma nohama, ve své nechutné zrůdnosti. Myslím, že jsem lezla napůl po čtyřech, ale zavřela jsem se za troje dveře. Za chvíli přišel můj hrdina z pokoje, umýval ve dřezu skleničku, kterou použil k vyhození kobylky. Hned jsem si ji zapamatovala, abych už z ní nikdy nepila. Ten den jsme spali jako v sauně, protože ne, nemůžeme teď otevřít okna bože, vždyť by se vrátila! Nakonec jsem rozklepaná vyčerpáním usnula.
Den potom jsem pozdě v noci věšela prádlo. Přítel už usínal, já vyprázdnila koš a chtěla jsem zhasnout, když těsně pod vypínačem, jsem si jistá, že se snad ty její bohem proklatý tykadla dotkly moji dlaně, byla zase. Utekla jsem do koupelny a šla jsem se vysprchovat. Slyšela jsem napůl spícího přítele, jak nadává a rychle jsem se umyla, snažíc se nemyslet na ten právě prožitý hnus. Vyšla jsem z koupelny, pomalu prohlížeje každý kout každé zdi. Můj přítel řekl:"Neboj, už je pryč." Já pomalu přešla do obýváku a podívala jsem se na strop. "A CO JE TAMHLETO??????!!" to už jsem, přiznávám, fňukala. Věřte nebo ne, byla tam další. Zase jsem utekla, ale tentokrát jsem slyšela klení, plácačku a klapnutí koše. Vyšla jsem ven a můj přítel řekl:"Už není." V očích měl odhodlání. Chybělo mi v té větě to "tu", ale nechala jsem to být. Mně je vlastně osud ty zelený mrchy docela ukradenej. Každopádně už to snad ani neni možný. Přítel tvrdí, že v minulým životě jsem musela být farmář, kterýmu sežraly kobylky úrodu.
