Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Rodina
Upřímnost
Tereza Cimburková, věk: 33 let
Lhát se nemá, ale děti je potřeba to naučit. Aby byly milosrdné a jejich matky nemusely tolik trpět.
Co opravdu nemám upřímně ráda je lhaní. Možná zcela alibisticky proto, že to sama neumím. Aspoň ne kvalitně. Protože mám špatnou paměť a mám co dělat, abych udržela pravdivé informace, natož přidat vymyšleniny. Když jsem vedla tréninky paměti pro seniory, mnozí zúčastnění starší i o šedesát let měli často lepší paměť než já. Pamatovali si podrobnosti ze svého dětství, ale zas zapomněli, co měli ten den k obědu. A já zase pozapomněla na svoje dětství, ale co jsme měli ten den k obědu... to jsem měla napsané na papíře.
Ačkoliv na zlepšování paměti pracuji, nákupní seznamy píšu stále. Na jednom se před časem objevilo fixou „bonbóny". Já to nebyl, řeklo starší dítě s typicky počmáranými prsty. Měl stejný výraz jako náš kocour s šedivým peříčkem přilepeným na uslintané bradě, tvářící se, že rozhodně nerozcupoval toho holuba na naší rohožce. Kocoura nechám růst jako dříví v lese a dokud nepožírá lidskou rasu, nechám ho lovit. Ale děti je potřeba nezatracovat a o výchovu se aspoň pokusit. Proč se nemá lhát? Co na to říct? Lhát se nemá, protože přijdeš do pekla? Není ale už tahle vyhrůžka vlastně lež? Co my víme, kam kdo přijdeme? A tak přichází výchovná řeč o svědomí. A vysvětlit jednoduše, co je svědomí, už to samo je celkem peklo.
Nakonec ale děti pochopí rozdíl mezi pravdou a lží, dobrem a zlem. Jenže ani tahle pohádka netrvá dlouho. Krutá pravda často bolí. Když mi dítě na můj první pokus o dort řeklo: „Dobrý to není, ale sníst se to dá," chvilku jsem plakala, a pak mi došlo, že je načase seznámit je s používáním lži. Té milosrdné samozřejmě. To bylo celkem snadné vysvětlit třeba právě na jídle. Od té doby už jenom chválí a čistou pravdu poznávám podle přídavku.
Sama jsem si zavařila s druhou možností na pomezí mezi pravdou a lží. Ironie je na rozdíl od lži sice celkem nemilosrdná, ale zase patří k našemu základnímu rodovému vybavení a tedy k rodinné komunikaci. Na dotaz „Který děda nás ráno odveze do školy?" odpovídám, že ten z Litomyšle. Druhý bydlí ne dvěstě ale dva kilometry od nás, takže jim to brzy docvakne. „To myslíš ironicky, že jo?" Kromě rozpoznané ironie mi totiž věří všechno. Zatím i tomu, že se všechno dozvím, protože všechno slyším. To přece není lež, to umí každá máma. A až pro ně jednou přestanu být superhrdinkou s absolutním sluchem, snad budu supermámou, které nebude třeba lhát.
Upřímnost je jedna věc, ale jak používáte slovo UPŘÍMNĚ? Já znám vlastně jen dvě příležitosti. Když řeknete někomu blízkému ve chvilce vynervování nebo nejistoty: „řekni mi to, ale upřímně!" A je úplně jasné, že nechcete slyšet pravdu, ale milosrdnou lež neboli útěchu. A útěchu skýtá i druhá příležitost, kdy přejete pozůstalým: Upřímnou soustrast.
A minimálně jednou nohou v hrobě jsem se cítila nedávno při kroužku angličtiny pro děti. Každý řekl svůj věk, a když jsem se na závěr připojila i já se svou číslovkou, okamžitě se ozvalo mnohohlasné: óld! Jako úča jsem mohla být spokojená za pohotovou reakci, ale jako člověk jsem trpěla. Trpěla jsem tak, že bych v tu chvíli zasloužila utratit. Děti umí být tak kruté. Tak upřímně kruté.
Vypadám už snad tak staře? No řekněte, ale upřímně...
