Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Muži
Řidička
Jana Poncarová, věk: 33 let
Když jsme se poznali, můj muž neřídil. Teď řídí až moc. A já se nudím. I když některé věci máme absolutně naruby, nějaké klišé u nás přece jen zůstávají: třeba taková ta neutuchající ženská nespokojenost.
Jestli si představujete, že vám popíšu, jak jsem třískla nárazníkem o sloup a s třesoucí se rukou vytáčela číslo svého muže, zklamu vás. Jsem totiž dobrá řidička. Volant je mi pohodlný, na plyn šlapu, co to jde, na pumpě inhaluju vůni benzínu, sama si dolévám olej, nemrznoucí směs a kdybych víc posilovala, vyměním si i kola.
Jenže neposiluju. A taky mám muže.
Když jsme se poznali, neřídil.
Byla jsem jeho šoférka. Tehdy jsem ještě jako studentka řídila orezlou Škodu Favorit. Auto bylo pohodlné, ale netopilo. V zimě jsem škrábala námrazu zevnitř. Občas se zasekly stěrače a nejednou jsem se dálnicí řítila popaměti.
Legendární vozidlo. Uvnitř zakouřené rozváželo kamarády z diskoték. A na zadních sedadlech se dělaly takové ty věci. Vždyť víte.
To auto skončilo ve šrotu.
Přesedla jsem do staré Audi 80. Červená barva, posilovač řízení, styl limuzíny. O třídu výš, ale se špatným motorem. Přivezla jsem ji do servisu s naivní představou dvacetileté holky: mám na to deset tisíc, udělejte, co je nutné. Oprava stála deset tisíc sto korun. Na servis mám ještě jednu velkou vzpomínku: zástup chlapů v montérkách sleduje, jestli vycouvávám z vrat. Nikdy nezapomenu jejich protáhle posměšné obličeje. Kdybych totiž bývala ten sloup trefila, auto by u nich zůstalo a ušetřila bych za odtahovku, kterou jsem druhý den volala na dálnici. Audi se tenkrát zaškytla v půlce kopce. Za hodinu mě zapřahal týpek na velký návěs. „Až vás zaháknu, musíte opatrně točit volantem na ty nájezdy," říkal s vyděšeným pohledem.
Měla jsem těch chlapů plný kecky.
„Musíš si udělat řidičák," zatlačila jsem na muže. Nebavilo mě donekonečna řešit průšvihy s autem, trmácet se do servisů a vozit ho v podnapilém stavu z hospody. Ať si užívá chvíli on. A já si místo toho užiju.
Bylo to nervově poměrně náročné.
Můj muž je z těch lidí, co potřebujou hodně povzbuzení. Vzdává se moc brzy. Stačí jeden nepatrný přehmat.
Když měl v kapse ještě horký řidičák, pro který jsem ho dovezla, rozhodl se řídit. To už jsme měli Audi A4. Dýchala jsem zhluboka a nic na sobě nedávala znát. Rozjel se opatrně. Pochválila jsem ho. Cuklo to. Cukly mi nervy, ale udržela jsem poker face. „To je v pořádku. To se stává."
Při nájezdu na dálnici kolem nás zasvištěl kamion. Muž se lekl. „Musíš se podívat do zpětného zrcátka a radši se i mírně natoč dozadu, měls tam mrtvý úhel a nebyl vidět."
Zajeli jsme k Tescu nakoupit. Zaparkoval trochu na štorc, ale dalo se. „Já to nevycouvám," viděla jsem mu na očích, když stáčel volant na třetí pokus. „Seru na to. Já na to nemám. Nebudu nikdy řidič." Ne a ne a ne. Vyměnili jsme si místa. „No tak, to zvládneš, to dáš," konejšila jsem ho za jízdy.
Dal to. Za pár týdnů křižoval Francii. A řidičské sebevědomí mu značně vzrostlo.
A ze mě se od té doby stává alkoholik. Piju skoro na každém večírku. Vybírám si splátky z předchozích let. Taky do servisu už jezdí sám. A mě chybí vůně oleje a automechanici pokukující po mých nohách.
Jsem ješita.
Ještě pár věcí mi vadí. Kdy neřídím, tak se v autě nudím. Dneska, když mě muž vezl z Prahy a evidentně si to labužnicky užíval, jsem na dálnici přemýšlela, jaké by to bylo otevřít dveře a obrousit si podpatek o asfalt. Naštěstí máme vnitřní zamykání a muž dbá o mou bezpečnost.
Založila jsem si ruce a místo experimentů jsem vzpomínala.
Jo, jsem žena, co učila řídit svého muže. Ale jinak, jinak jsme docela normální pár. I u nás fungujou klišé. Třeba taková tak neutuchající ženská nespokojenost. Tu mám taky.
Když už nejde o velké věci, tak aspoň o malé detaily.
Totiž, zdá se mi, že muž teď řídí poměrně často. Častěji než já.
A to jako holka, co miluje auta, špatně nesu.
