Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2019, Kolo: jarní, Téma: Rodina
Samota
Jana Kořánová, věk: 71 let
Jak je to někdy v životě těžké, když žije člověk sám.Stejně tak v neúplné rodině a kdysi ještě v totalismu.
Samota
Mít rodinu ač jen s jednou dcerou, ale již se třemi vnoučaty a jedním pravnoučetem a být stále sám, to není záviděníhodné, ač v dnešní době běžné. Nemají čas! To jsem již slyšela tolikrát, že se již nemusím ptát. Neboť již předem vím, že nemají čas, i když ho občas mají. Ale nechci se vnucovat a tak už je nikam nezvu, nepočítám s nimi, již jim ani neposílám SMS, e-maily a psaní. A vlastně mi to tak začíná i vyhovovat. Je to lepší, než být z dcery stále ve stresu. Žiji si jako za svobodna, dělám si v klidu své „koníčky" a je mi dobře. Jsem sama se sebou spokojená a občas mimo peněz mi nic neschází. Jen ty finance, těch mám jako důchodce s podprůměrným důchodem, opravdu málo. A když vyjedu občas za hranice České republiky, tak se stále cítím, jako chudák, pod úrovní ostatních. Důchod nízký, ač jsem pracovala, jak jsem mohla, ale kádrově v totalitě jsem na tom byla velmi špatně. Dokonce mi bylo zasvěceným člověkem řečeno, že jsem byla na listině nežádoucích občanů, určených k likvidaci. A téměř zlikvidovaná jsem byla. Zachránila mne Sametová revoluce, ale to už jsem na Václavském náměstí proplakala oslavy převratu, až jsem musela odejít domů. Tak mi už povolovaly nervy. Soudruzi mi dali možnost pracovat na vedoucích místech, pokud bylo třeba někde něco rozjet, zaskočit a když mě již nepotřebovali, tak mi tak zvaně ukázali dveře a situace se opakovaly. Před vyměřením starobního důchodu mi lékařka navrhla invalidní důchod, když jsem jí říkala o mých problémech v zaměstnáních. A to nebyla zaměstnání jen tak obyčejná! Byla jsem rok hlavní vedoucí Kulturních středisek, nebo ekonomická náměstkyně na hradě a podobně a díky mým kádrovým materiálům, jen když šlo o náročnou práci. Po zvládnutí jsem byla z nějakých důvodů přinucena odejít jinam. Až ke konci totality jsem již nemohla sehnat jinou práci, a tak jsem také byla pokojskou, pečovatelkou důchodců a vrátnou.
Maminka ze mne chtěla mít víc, nežli průměr, a tak jsem se snažila, abych něčím byla. A když jsem již musela vzít, co bylo ještě možné, pro špatné kádrové materiály, tak jsem při její naivitě, klesla v jejích očích hluboko pod úroveň. Má sestra v té době byla úspěšnější a úspěšnější a já se tak stala „ černou ovcí" naší rodiny.
Dnes se sotva uživím, ač jsem dost šetrná a v pokročilém starobním důchodu musím chodit na brigády, abych mohla žít jako člověk. Život mám těžký a rodinu do toho nechci zapojovat. Oni za to nemohou. Dnes to většina i mladých nemá snadné, a tak to pokládám za svou záležitost. Mluví se o tom, jak se máme dobře, ale ne všichni. Jen menšina a ostatní rodiny se musí dělit s těmi ze zahraničí z Ruska a odjinud a je jich u nás víc, než se ví. Máme být soucitní, odpustili jsme dluhy a doplácet na ně? Kdo našim rodinám bude pomáhat, přispívat? Žiji od důchodu k důchodu a k mému starobnímu důchodu se přispívá méně, než k vyššímu, alespoň průměrnému a odvolání není možné. Je to smutné, ještě že věřím v další životy, že bude lépe. Mám kde „složit" hlavu, mám důchodcovský mobil a žiji, tak co si naříkat? Když mám střechu nad hlavou? Minulý režim se na nás mnohých dost podepsal a o odškodném nelze uvažovat. Ještě, když jsou rodiny celé, ale rozvedené ti to měli vždy daleko těžší, ale když se na nich „podepsal" minulý režim natolik, že žijí sami, jako je to v té naší rodině, tak nám zbývá jen ta víra v lepší zítřky.
Ještě, že máme krásnou přírodu, zatím! A jsme zvyklí na skromnost, nemáme velké nároky, abychom špatně nedopadli. Samota byla, je a bude vždy „bita" oproti plným rodinám a těm, co v každém režimu umí dobře „chodit". A tak nás šlechtí skromnost a šlechtit bude i nadále. A život jde dál a skromnost je ceněna a tak si cením celé naší rodiny bez dluhů a velkých nároků. A hlavně to, že žijeme v lásce.
