Home Fejetony
2018
Chci si
stáhnout román
Podmínky Vyhodnocení
2018
Kontakt Naše
spisovatelky
Finále
2013 - 2018
Archív fejetonů
2013 - 2018

Archív - soutěžní příspěvek

Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Rodina

O "své" se musí bojovat, všemi prostředky

Dana Beňaková, věk: 60 let

Ve světě má každý své místo. Někdo k němu přišel, jak se říká "jako slepý k houslím", jiný si své místo muesl tvrdě vybojovat. A jedno, zda v tom skutečně velikém světě, nebo jen v jeho momentálním světě, světě omezeném určitými mantinely, ať už trvalými nebo jen dočasnými.

O „své" se musí bojovat, všemi prostředky

Tak se vám lidi musím pochlubit, jak jsem konečně získala svůj prostor a svoji samostatnost.
Bude mi sice teprve rok, ale o to svoje se musí bojovat hned od začátku.

Nejprv jsem uměla jenom ležet a bylo mi vcelku jedno kde ležím. Jestli v postýlce, v kočárku nebo mne někdo nosí a chová. Jak jsem ale rostla, chtěla jsem z toho světa vidět stále víc a víc.
Ani to problém nebyl. Mám totiž kolem sebe stále svoje lidi, docela dost lidí.
Tátu, ten ale musí do práce, mámu - ta je se mnou doma, a potom taky ještě babička s dědou a dokonce i prabibička.

Tihle všichni se mohli přetrhnout, aby mne odnesli, odnesli někam jinam, když se mi v postýlce nebo kočárku přestalo líbit. Nejrychlejší a nejvíc po ruce byl vždycky děda.
Máma a babičky měly práci s vařením a prý taky ještě i kolem mne. Ale nejspíš teda jsou neviditelný, protože ať koukám jak koukám, vidím pokaždé jenom dědu. Ten mne celé dny chová, nosí sem tam, ba i domácí vozítko mi udělal abych v něm mohla jezdit z obýváku do jídelny, kuchyně, chodby a zase nazpátek. Děda byl moc hodnej, vydžel mne vozit tak dlouho, až jsem z toho pokaždé usnula.

Poslední dobou mne ale děda začal zlobit.
Každodenním posilováním nožek a ruček a poctivým papaním mi svaly zesílily natolik, že jsem se z toho košíku začala natahovat ven a i z něj zkoušela vylézt.
A to se dědovi, nevím proč, nelíbilo,vozítko odnesl někam pryč a zase mne jen nosil v náručí.
Ale já už přece umím sama sedět a dokonce začínám i lézt, tak bych se dokázla přemístit sama, ale děda si nedá řict.
A to mne má co držet, protože sebou pořádně melu sem tam, aby mu to jako došlo. Nedocházelo. Sice se mne mamka zastala, že lézt musím a potřebuju, ale děda že stačí chvilka, že nastydnu a kdesi cosi, a že jemu to nevadí, že on mne nosí rád.
Rád, rád - já ho mám taky ráda, ale ještě radši bych si ten svět kolem sebe objevovala sama.

Proto jsem na to šla hezky od lesa.

Jsem už sice docela velká holka, takže kakat už chodím jedině na nočník a čůrat vlastně taky. To jen někdy náhodou se mi stane, že se při hře zapomenu, ale opravdu jen málo kdy.

Jenže jak jinak se toho věčnýho dědovýho nošení zbavit? Jedině, když se mu zprotivím.

A tak jsem opět začla nadělovat do plínek. Nejprv jen čůrání, to není tak nepříjemné. Jenže děda nic, nosil mne dál, takže to vadilo nakonec víc mně než jemu a ve chvilce mne pak máma nebo babička přebalily.
Nedá se nic dělat, musím přitlačit, a tak jsem začla nadělovat i výsledek toho tlačení. To už se děda trošku ošíval, ale s tím mým nošením ne a ne přestat.

Copak si nepomůžu?

Až jsem to nakonec zkusila, jak mi poradil sousedů Pepík v čekárně u paní doktorky. Že prý si to svoje „zlato" nesmím nechat jen v té svojí plíně, ale musím se ho snažit dostat všude kolem kam to jenom půjde.

A tak, když děda jinak nedal, začala jsem po tom „přitlačení" mrskat nožkama jak jen mi to jeho velké ruce, ve kterých mne držel, dovolily. Neblíbilo se mi to, pravda, protože přece jenom je lepší být voňavým miminkem, než tohle. Ale po pár dnech opakování to konečně zabralo!
Dostala jsem na zem na koberec tlustou hřejivou deku, z obýváku zmizel stůl a židle a přibyla tam asi v polovině taková divná věc, prý že nějaká ochranná mřížka či zábrana.

Nejprv jsem nevěděla k čemu to tam je, ale protože jsem holka chytrá, přišla jsem na to sama.

Ty mříže tam jsou nejspíš kvůli dědovi! No jasně, aby mi nelezl do mého teritoria.
Protože když mne máma nebo babička na tu velkou teplou deku dají a nechají mne tam lézt si podle svého, děda tam za mnou nejde, jenomk té mříži.
A nejspíš už to asi nadobro vzal, protože si k té zábraně dostrkal takové velké křeslo, sednul si do něj a usnul jak špalek. Vím to, protože to jeho „hlídání mne" bylo určitě slyšet až ven!

A já? Bojovala jsem všemi prostředky a svoje si vybojovala.
Ale do plínek už zase nenaděluju, není proč.

Vždyť já jsem přece chytrá a čistotná holčička, která dobře ví, že takovéhle „zlato" nepatří do plínek, ale do nočníčku.

 

 


freeSATcz

Satelitní televize bez kompromisů, zábava pro celou rodinu, více než 70 programů

Prémiový balíček HBO MaxPak

6 kanálů za super cenu

Právě probíhá zimní kolo soutěže! Ročník 2018, 1.10. až 31.12.

Další nejnovější soutěžní fejetony čekající na Vaše hlasy!

Téma: Erotika

Erotické prádlo aneb přece nebudeš TAKOVÁ

Lucie Jeřábková, věk: 48 let

Přečíst

Každá z nás někdy touží po erotickém prádle, chceme překvapit svého partnera a zvednout si vlastní sebevědomí. Někdy se nám to povede,...

Téma: Zaměstnání

Vždy perfektně upravená

Lenka Staníčková, věk: 27 let

Přečíst

Šaty dělaj člověka. Upravená, neupravená, oblečená, neoblečená. O tom, co se Vám může přihodit v práci a jak se některé věci můžou...

Téma: Kamarádky

Zlatá česká klasika

Lenka Staníčková, věk: 27 let

Přečíst

O tom jak může vypadat klasická česká dovolená s přáteli na kolech. Šumava projetá křížem krážem, ušlapané nožičky a otlačený...

... všechny soutěžní fejetony

Home | Soutežní příspěvky | Chci si stáhnout román | Pravidla literární soutěže | Napsali nám | Vyhodnocení | Kontakt

© 2012 Global Publishing