Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Muži
O "hodných" holkách, aneb, proč muži milují potvory..
Patricie Opavská, věk: 31 let
Hodná holka posluhuje, vaří, pere, žehlí, uklízí a taky hodně pláče. Zlá holka je považována společností za tu špatnou, ale je zatraceně spokojená a šťastná. Já si volím druhou variantu. První jsem zkusila a..díky, už nechci. Někdy se ve vás věci rozbijí na kusy a už je nic nedokáže spojit dohromady. To je dobře..
Předem bych asi měla upozornit, že tento článek je určen pouze pro ženy. Je to předání určitého množství slov ženám, od žen. Pokud to tedy čte nějaký muž, teď s tím, prosím, přestaňte. V opačném případě si poté ponechejte Váš názor pro sebe, nezajímá mě a pravděpodobně nikdy nebude. (Je mi líto, že musím přistoupit k tomuto řešení, ale článek od mužů pro muže je určitě na jiných stránkách). Co vám chci říci, není ani následek halucinogenů, nebo jiných omamných, nebo psychotropních látek, ale jedná se o mou vlastní zkušenost a o zkušenosti blízkých žen, holek, kamarádek, slečen, možná znám i nějakou zvířecí fenu..
Také bych chtěla upozornit, že nechovám k mužům žádnou zášť. Ani nejsem feministka a nevedu ani žádný odboj. Vím, že všichni muži nejsou stejní, neháži tedy všechny do jednoho pytle. Ráda bych poskytla i krásný článek věnovaný pouze mužům, kde budu opěvovat jejich morální hodnoty..Ale nejdřív bych musela poznat muže, o kterém by se v tomto duchu dalo psát.
Známe to každá. Už od mala jsme slýchávaly, že musíme být hodné holky. Vzepřít se, neposlouchat, zlobit, rebelovat..to bylo jen pro kluky. A holka, která zlobila, byla odsouzena k tomu, že se jistě nikdy nevdá. Hodná Maruška byla lepší, než ta zlobivá. Sedávej panenko v koutě, však oni najdou tě. Jakákoliv méně přizpůsobivá holka, měla buď lehkou mozkovou dysfunkci a nebo určitě byla lesbička a tak byla prakticky kluk. A tak jsme se, všechny, časem naučily to, co se po nás chtělo. Některá se tak narodila, některá se hodně ovládala, některým to bylo jedno a některé s tím bojují dodnes..Aby byly poslušné. Nikdo nechtěl vyčnívat, nikdo nechtěl mít problémy. A tak vznikl syndrom hodné holky.
Taková holka se vždy zajímala o druhé, byla vláčná, když se jí něco nelíbilo, mlčela. Fungovala, jako hodinky a dělala svět krásnějším a všem kolem sebe plnila, co si přáli, protože tak to bylo správné. Všichni byli důležitější, než ona. Protože tokové holky prostě jsou, hodné. Třicet let jsem byla jednou z nich.
Znáte citát Báry Nesvadbové? "Bestií se žena nerodí, bestií se žena stává."
Už dávno jsem si pokládala otázku, jak to, že se muži nejlépe chovají k ženám, které jsou nesnesitelné megery. Jak je to možné, že taková fúrie, má tak hodného muže, který by ji na rukou nosil? Pokládala jsem si otázku, sakra, co dělám špatně? Potom se na mě obracely kamarádky se stejnou otázkou"Co dělám špatně?" Ta otázka nikdy nebyla zodpovězena. Pravda je příliš krutá. Tak krutá, že se mi příčí ji vyslovit.
Poznala jsem ženy, které daly muži všechno.. své mládí, svůj čas, dokonce své úspory, daly mu děti, prostor, daly mu sebevědomí, daly mu sebe. A potom viděly ve dveřích jeho záda, jak ruku v ruce se sekretářkou, nebo tou fúrií odvedle, odchází za lepším životem. Kdo by neznal alespoň tři takové případy. Já jich znám asi dvacet, ale ve skutečnosti je jich mnohem víc. Taková žena zůstane sama, někdy i s dětmi, bez prostředků, bez zázemí, sama, se svou zradou. A od té chvíle už nikdy nebude stejná.
Přičítala jsem chybu mužům, samozřejmě. Ale chyba je v nás. Byly jsme vychovány k tomu, abychom potlačily svou osobnost, své potřeby, svůj temperament..a tak dlouho jsme ho potlačovaly, až jsme zapomněly, že ho vůbec máme. Neposlouchaly jsme to, co nám říká naše srdce. Nedělaly jsme to, co jsme chtěly, ale to, co se po nás chtělo a tak jsme na to doplatily. Byly jsme hodné holky, co sedávaly v koutě, ale nebyl nikdo, kdo by nás tam nakonec hledal. Milujeme víc druhé, než sebe, Zejména muže. Odbýváme se. Na nás nesejde. Hlavně, ať se mají dobře oni. Popravdě, už se jim nedivím..
Nemyslím si, že jsou všichni od přírody zrádci, podrazáci, nevěrníci. Jsou takoví a chovají se k nám tak, jak jim dovolíme. A když vidí ženu, slabší povahy, bez názoru, bez jakéhokoliv temperamentu a ještě k tomu závislou a bezhlavě zamilovanou...No, proč by si nešlápli? Proč by nezradili? Nepodvedli? Vždyť ta husička, která sedí doma a čeká, je tak nezajímavá. Pravděpodobně ji to ani nebude vadit. Stačí kytka, výlet, oběd, dárek, jakýkoliv slib nápravy a zase bude fungovat.
Je mi třicet let. Třicet let žiji na světě a s politováním vám musím oznámit, že jsem do dnešního dne nepotkala muže, který by se ničeho takového nikdy nedopustil. A to je fakt, hodný pláče. Víte, kolik lidí člověk pozná..Mužů, kluků, máme v rodinách otce, bratry, strýce, máme kamarády, přátelé, známé..Hledám, vzpomínám a nenalézám. Za to ženy, zlomené, zničené a opuštěné, tak ty se mi nevejdou na patery ruce. A je mi z toho úzko. Kde je chyba? Je to nějaký evoluční omyl? Je to tak naprogramováno od přírody? Já nevím. Netuším. Radši to nechci vědět, Protože už bych ztratila naději. A tu si chci uchovat. Někde v koutku duše, že někde existuje ten, který nikdy nezneužije. Nezradí. Nepodvede.
Je to naše chyba. O tom není pochyb. Ženy mají tendenci příliš milovat a slepě věřit. Obojí je chyba. Příliš milovat..copak se dá láska dávkovat? Nedá. A milovat příliš je v pořádku, pokud tou první a hlavní osobou, jsme my. Až když zná žena svou vlastní hodnotu, až když zná svou cenu, potom může nastavit mantinely okolí. Ale jak může věřit sama v sebe, když je často ponižována, zesměšňována, někdy i bita. Je jedno, jestli rodiči, partnerem, manželem..Ale děje se to. Čím je žena slabší, pokornější, oddanější, o to víc je ponižována, zesměšňována, utlačována. Čím níže klesá, tím si tyran myslí, že je výš. Ale netuší, že i ta nejslabší žena, má své vlastní dno. Hranici, za kterou ho pustí třeba třikrát, ale pak přijde zlom a už neexistuje nic, co by ji zastavilo. Žena je neuvěřitelné stvoření. Dokáže stejně silně milovat, ale i nenávidět. Je Boží dar, pocítit její lásku, ale běda těm, kdo zakusí její hněv. A přesto jich tolik pláče v noci do polštáře.
Bez vidiny změny, pomoci. Bez šance na zlepšení. Často dokonce muž svým chováním poznamená ženu natolik, že se změní ve svém přístupu i jako matka a její děti následně trpí po zbytek života nedostatkem lásky a něhy. Obviňují ji, nenávidí, ale netuší, že původním vrahem jejích citů, byl jejich otec. Tolik bolí zlomené srdce a do země zadupaná důvěra. Také se to netýká všech, jak mezi muži i mezi ženami existují osoby, které se chovají, jak se chovají, pouze z vlastní vůle, ale o těch není momentálně řeč.
A co z toho plyne? Co se s tím vlastně dá dělat? Copak si muži nezaslouží milovat? A jak to udělat, aby mě nezačal zase využívat? Jak se mám tedy chovat? Mám být jiná a do smrti se přetvařovat? Mám být někým, kým nejsem? Copak neexistuje muž, kterému odhalím nitro a on se mi nevysměje? Copak můžu věřit, bez očekávání zrady? Co mám dělat, aby si mě vážil a lépe se ke mě choval?
Jsou to stovky otázek, tisíce. Nedokážu odpovědět, já nevím. Neznám pravidla, ale znám i případy, kde to funguje. A tak můžu alespoň poukázat na ženy, které žijí ve vztahu, který je šťastný a naplněný, pro ně. A ze své zkušenosti mohu říci, že doba, kdy se ke mě mí partneři chovali nejlépe byla, když jsem se já k nim chovala nejhůř. Prakticky v době, kdy už mi na nich přestalo záležet. Kdy mě přestali zajímat. Kdy jsem se přestala bát, že o ně přijdu. Tak právě v tom okamžiku nastala výměna rolí. Nebudu vám říkat, že tohle období, je už příliš daleko za cílovou páskou vztahu. Když už jeden přestane milovat, může se partner změnit třeba v Romea a nebude to mít žádný efekt.
Ale ono se není čemu divit.. Když se žena nemiluje sama, kdo to má za ni udělat? Má muž milovat někoho, kdo nemiluje sám sebe? Má si muž vážit ženy, která si neváží sama sebe? Má muž opečovávat ženu, která sama sebe zanedbává a když si má něco pořídit pro sebe, "je to škoda peněz"? Jakou má, taková žena, hodnotu v očích jejího muže? Miláčku, co chceš dělat? "Co chceš ty". Jak má muž respektovat ženu, která nemá vlastní názor? Jak si ji má vážit, když ona sama sebe pokládá vždy o stupeň níž, než svého partnera? Proč se má muž zajímat o svou přítelkyni, když mu o sobě sama hned všechno poví? Jak ho má zajímat a bavit, když na sebe všechno práskne hned od začátku a tím muži vezme příležitost, poznávat ji. Já osobně bych o takového muže taky nestála. Vy ano? Stály byste o partnera, který by vám visel u nohou, jako koule? Nebo vám věčně visel rukama kolem krku a očima na rtech? Jak dlouho by vás to bavilo? Chvíli asi ano. A po měsíci byste utíkaly k tomu zlému Robertovi, který není tak snadná kořist. A oni to mají stejně. My to máme stejně. Všichni. Jde o sebeúctu a sebelásku. Muži to mají jinak, protože k tomu byli vedeni. V nás to bylo potlačováno a ubíjeno. Žena se starala o krb a děti, domácí pohodu a muž se chodil domů najíst, vyspat, převléct a ve svém volnu běhal za jakousi Natálií, která byla nespoutaná a nedala se ulovit. V jednom se však lišíme. Většina z nás, kdyby viděla muže slabého, pro nás nezajímavého, opustily bychom ho. Většina z nás. Neponižovaly bychom ho, nepodváděly. Ty férovější z nás. Oni to dělají. Neštítí se téměř ničeho. Mají milenky, kamarádky, seznamují se a hledají stále lepší možnosti.
Nikdy, pro mě osobně, nebude moje jediná volba muž, pro kterého já jsem jen jedna z alternativ. A že muži těch alternativ mají spoustu.
Horší část, kterou vám chci říci, je ta, že to nedokážete ovlivnit. Nijak. Můžete ovlivnit, jestli budete mít skvělý sex plný vášně, můžete ovlivnit, zda bude mít zájem, zda vás bude hýčkat, metodou cukru a biče dokážete u svých mužů změnit ledasco..Vždyť to znáte. Vychováváte děti a s nimi je to stejné. Ale co nedokážete změnit, je to, zda vás nakonec stejně neopustí. Zda vás stejně nakonec nepodvede. I kdybyste byly ze zlata a z prsou by vám tekl Jack Daniels, stejně vás opustí, protože dostane zrovna chuť na Martini. Pokud bude chtít. A možná ho opustíte vy, pokud budete chtít. Můžete svým chováním ledasco spravit, oživit, ovlivnit i změnit..Ale jsou věci, které se stanou, nezávisle na vás.
A tak proč to všechno? Co jsem tím chtěla říct? Chci tím říct to, že na tom stejně nakonec vůbec nezáleží. A taky to, že právě proto, že nikdy nevíte, kdy přijde s kyticí a omluvou "Promiň Aleno, už tě nemiluju", musíte žít hlavně pro sebe. A tady to všechno začíná i končí. Ve vztahu si musíte zachovat kus sebe. Své osobnosti, svého světa, kousku štěstí, své radosti a toho se nesmíte vzdát za nic na světě. Protože pokud se toho vzdáte a on odejde, nic vám už nezbude, nic. Ani čas, ani síla. Jen když budete sama spokojená, naplněná, šťastná a necháte ho být a volně dýchat, může být i on sám sebou. A pak uvidíte, jestli s vámi i tak zůstane. Pokud ne, stejně by nezůstal. Co má skončit, skončí. Jablko, které uzrálo, odpadne. I vztah. Nemůžete ho držet na sílu. Tak nikdy nezjistíte, jestli je s vámi dobrovolně, nebo proto, že ho nechcete pustit. Možná tušíte, že když povolíte, když mu přestanete říkat, co má dělat a jak má dýchat, že odejde..a asi tušíte správně. Ale kde je psáno, že to pro vás nebude životní výhra?
Kde je psáno, že vám nebude bez něho lépe? Ono se všechno zdá moc složité, dokud se to nestane a pak si říkáte, proč jste se bály.. Není uvolňující polevit? Pustit ho? Nechat ho být? Povolit otěže a přestat chtít něco řídit? Pokud vás opustí, uleví se vám i jemu. Odpadne to, co by stejně odpadlo. Pokud zůstane, má to důvod a můžete začít budovat. Třeba povolíte otěže a zjistíte, že máte vedle sebe ňoumu, kterého sama už roky nemilujete.. Proč něco držet násilím? Proč chtít něco ovládat? Copak víte, co je pro vás nejlepší? Copak víte, že za rohem nečeká jiný a lepší? A třeba nečeká nikdo a je třeba začít žít? Ať už jste ve vztahu funkčním, nebo ne. Ať už jste v manželství šťastném, nebo rozvedeném..Prosím vás o jedno. Nezapomínejte na sebe. Nejste méně, než jiní. Nejste méně důležitá, než muž, než rodina.
Děti vás potřebují, dokud jsou maličké, ale když odrostou, i oni ocení, že mají mámu, která má koníček, která žije, která na nich nevisí a neovládá je na každém kroku.
Dopřejte si svobodu tím, že ji dopřejete ostatním. Dělejte, co vás baví. Věnujte se tomu, čemu chcete. K čemu vás to táhne. Deje si na to čas, oznamte rodině, že v tom a v tom čase, máte "zavřeno". Nebudete sobecká, ani zlá. Ten vzorec musí zmizet. Děti, zvyklé na non stop servis, se možná budou divit, ale i ony budou šťastnější, když zjistí, že jsou samostatnější. Že jim věříte. A hlavně, uvidí vás šťastnou. Veselou. A to je víc, než tepá večeře šestkrát v týdnu a nebo naškrobené prádlo. Postavte sebe na první místo a milujte se tak, jak chcete být milována druhými. Neberte ohled na muže. On ho nikdy nebude brát na vás. A jestli bude, tak až poté, co ho budete brát vy na sebe. Ukažte mu, že jestli chce, ať si jde. Dejte mu najevo, že na něm váš život nestojí. Ženy závislé finančně asi projdou těžším obdobím, ale na konci čeká svoboda a taková radost, že o ni zatím jen můžete snít. Pokud jsou děti malé a nemůžete udělat změnu hned, vydržte. Vesmír to zařídí, i kdybyste musela rok čekat. Jednou ta příležitost přijde. Hlavní je, rozhodnout se.
Už nechci poslouchat ty hrozné scénáře. Už to nejde unést. A můžete to změnit. Právě vy. Ty, která to čteš. Protože máš dceru, která bude tvé chování napodobovat. Kopírovat. A přijme ho za své a bude ho opakovat i ve svém vztahu. Máš syna? Nauč ho, jak se chovat k ženám. Jak si jich vážit a respektovat je. Nedovol, aby viděl, jak tě jeho otec ponižuje. I on to bude opakovat.
Země zrychluje svou vibraci. Míříme do období lásky, harmonie a klidu. Ale teď bude vše zrychlovat. I každá jedna z nás, to dokáže změnit.
A pokud jste v situaci, která se vám nelíbí, změňte ji, přijměte, nebo opusťte. Všechno ostatní je opravdu bláznovství. I velká cesta, začíná prvním malým krokem. Nenechte se ponižovat, podvádět, zneužívat, zesměšňovat..na to nikdo nemá právo. Každý má život ve svých rukou. A my nemůžeme měnit druhé. Celý svět dokážeme změnit jen tak, že změníme sebe. U toho to začíná, u toho to končí.
Vím, že nejde udělat změnu ihned. Nejde si něco přečíst a hned tak žít. Musíte se k tomu dopracovat. protrpět. Třeba ještě nevíte jak, nemáte sílu. Však ona přijde. Až vás pošlape a nebo podvede zas a znova. Jednou ta trpělivost dojde i vám a uvidíte, co jste neviděla. Přijde to. Nebojte se.
Vše se děje proto, abyste se dostaly na místo, kde máte být. A to místo zná jen vaše srdce. Proto ho nikdy nesmíte přestat poslouchat. Když nemohou plakat oči, nutí plakat jiné orgány. Onemocníte a stejně si to budete muset připustit. Máte sílu. Já to vím.
Protože když ji mám já, máte ji i vy.
Držte se ♥
