Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: letní, Téma: Rodina
Stěhování - panel, nebo cihla?
Dagmar Tomášková, věk: 55 let
Tady se Vám bude líbit...je tady klid... Jistě není lehké po třiceti letech změnit bydlení. Když děti dospějí a se svými vysněnými protějšky odejdou z domu, může být velký byt pro dva spíš přítěží. S manželem jsme se tedy rozhodli, že se poohlédneme po menším bytečku, kde nám bude fajn. Do důchodu zbývá ještě několik let,oba pracujeme takřka od rána do večera, je potřeba si trochu odlehčit.
Po celovečerní válečné poradě jsme se definitivně rozhodli. Následujících několik dní jeli obě naše PC na plné obrátky. Hledali jsme malý byt se dvěma pokoji, kuchyňkou tak akorát a sociálkou, kde místo klasické vany bude sprchový kout. Byla to má podmínka. Nabádala mě k ní představa, že za pár let bude jistě zdolání okraje vany obrovský problém. "Musíme myslet do budoucna", říkala jsem svému muži". Taky jsme si říkali, že po letech strávených v panelákovém bytě na rušném sídlišti, bychom rádi bydleli na okraji města. Pokud možno ve zděném domě, ne panelovém. Nebude tam vše tolik slyšet, bude tam větší klid. Klid, který potřebujeme ze všeho nejvíc.
"Tady se Vám bude líbit, je tady neskutečný klid", lákal nás majitel bytu při další prohlídce. Taky nám oznámil, že v domě bydlí fajn lidi, že všichni sousedé jsou v pohodě. Nestěhovali by se, ale manželka touží po druhém dítěti a v tomto bytě to nepřichází v úvahu, protože je příliš malý. Oba jsme souhlasně přikyvovali a sledovali jejich malého, asi rok a půl starého synka. Jeho hračky se válely úplně všude. Tam autíčko, támhle zase "Spidermann", hračka, která nesmí chybět žádnému chlapci od jednoho do patnácti roků. Opatrně jsme našlapovali, abychom snad o některou z hraček nezakopli, nebo nedej bože ji dokonce nerozšlápli.
"Měla jsem uklizeno, ale znáte to. Děti." omlouvala se matka chlapce, který zrovna proběhl těsně kolem nás. Odér, který za sebou zanechal svědčil o tom, že měl zřejmě k obědu něco velmi výživného, ale muselo to zrovna v tuhle chvíli ven.
Po příjezdu domů mi manžel oznámil, že se mu byteček líbí a že on by do toho rozhodně šel. Přes některé menší výhrady z mé strany jsme se nakonec rozhodli. Druhý den jsme oslovili realitní makléřku, která se postarala o veškeré formality s tím spojené, s původními majiteli jsme se k jejich obrovské radosti, což mi bylo trochu podezřelé, protože jí bylo nějak moc, na to, že se vlastně stěhují hrozně neradi, dohodli na termínu předání bytu.
Stěhování...než byl náš původní byt připraven k prodeji, byli jsme totálně vyřízení. Co všechno se nasbírá za třicet let! Hrůza!
Teprve nyní plně chápu rčení, že je lepší raději vyhořet, než se stěhovat.
"Náš nový domov", liboval si manžel, když jsme zdárně dotahali do získaného příbytku poslední zbytky věcí. Procházel se, rozhlížel, přemýšlel co kde upravit, změnit...
Já se taky rozhlížela. Za sporákem v kuchyni jsem objevila zbytky jídel snad od druhé světové, záchod měl zvláštní splachování, kdy na levé straně visela šňůrka, která po zatažení dolů uvedla proud vody v toaletě do zvláštního víru, který se točil od shora dolů a spotřeboval množství vody na celý týden, ale...v koupelně se vyjímal můj vysněný sprchový kout. "Alespoň něco pozitivního!" zajásala jsem nahlas. Má radost však trvala pouze do doby, než jsem nahlédla dovnitř...
Představa, že s koupí menšího bytečku získáme více času, že se nám uleví, protože méně pokojů, méně oken k mytí, méně práce s úklidem, vzala okamžitě za své. "Tady bude práce!" prohlásila jsem smutně. Jsou věci, kterých si při prohlídce vůbec nevšimnete. Vše je krásně naaranžované, za sporák nekoukáte, splachování toalety nezkoušíte...alespoň nás to nenapadlo.
První noc. Manželovo povzdechnutí, že někde blízko slyší hlasité chrápání, mě nenechalo v klidu. S usednutím na okraj své půlky postele jsem nastražila uši. Teda, nastražila. Nebylo to třeba. Jako by někdo chrápal přímo vedle mě. Vydala jsem se za zvukem. S uchem přilepeným k protější zdi jsem s hrůzou zjistila, že zvuk přichází přesně odtud. "To bude asi náš nový soused", zašeptala jsem a pospíchala zpět ke své posteli. Naše první usínání v novém bytě probíhalo s hlavami ukrytými pod polštáři. Hlavou mi běželo jediné. Ještě že je zítra neděle. Nemusíme vstávat, trochu se po tom náročném stěhování prospíme.
Sousedka, bydlící o patro výš se ale rozhodla, že budou mít k obědu řízky. Je třeba je patřičně naklepat. Nejlépe v šest ráno. Nedělní budíček, lepší jsme si snad ani nemohli přát. Neochotně jsem vstala, manžel mě následoval vzápětí. Souseda z vedlejšího bytu a sousedku nad námi jsme již nepřímo poznali. Jenomže ještě jeden byt byl těsně vedle našeho. Malý jednopokojáč. Balkón nalepený těsně na ten náš. Jímala mě hrůza při pomyšlení, kdo asi bydlí tam.
Prohlížela jsem si náš balkónek s radostným zjištěním , že je tam poměrně dost prostoru pro pověšení vypraného prádla. Taky se mi moc líbil výhled do zahrádek. Nebylo to, jako když na sídlišti koukáte do oken protějšího paneláku. Prádelní šňůry směřovaly ven, takto bude prádlo lépe schnout a bude krásně provětrané.
První várka vypraného a naškrobeného ložního prádla byla zhruba po hodině zralá pro nové vyprání, protože sousedé nad námi mají na kraji svého balkónu ptačí budku. Slétají se tam opeřenci ze širokého okolí.
Ani monstrum, vyjímající se pod oknem našeho obýváku nevěštilo nic dobrého. Přemítali jsme, zda by se nemohlo jednat o obrovskou trampolínu. Nemýlili jsme se. Kolem sedmé večerní se pod okna seběhly děti z domu i širokého okolí. Některé s obrovským jásotem skákaly, ostatní je bouřlivě povzbuzovaly. Poté se vystřídaly. Jásaly a vískaly a to až do desáté večerní.
Klid, který nastal po desáté, jsme si vychutnávali do chvíle, než se zřejmě z odpolední směny vrátil soused. Pro změnu ten pod námi. Hudba, která nám málem rvala parkety, proložená velmi, velmi peprnými nadávkami, určenými jeho nepřítomné manželce...
Po náročném pracovním dni si rádi chvíli posedíme na balkóně, probereme co bylo v práci, popovídáme si. Jenomže naše nová sousedka, která bydlí sama ve zmiňovaném jednopokojáči se tam celý den nudí, protože je sama a nemá práci. Čeká. Když nás uslyší mluvit, zaklepe na stěnu balkónu a s vervou se zapojí do debaty. Nevadilo by nám to, kdyby to nebylo téměř pokaždé.
Tak opět sedíme na balkónku, který patří k našemu vysněnému, malému bytečku na okraji města, s výhledem do zeleně, nasloucháme zpěvu ptáků a zamýšlíme se nad tím, zda bychom získaný klid nevyměnili za náruč rušného sídliště... a paneláku...
