Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: podzimní, Téma: Muži
I taková může být láska
Jitka Kubešová, věk: 56 let
Láska má tisíce podob. To všichni víme. Může být něžná jako právě rozvitá růže nebo vášnivá jako rytmy tanga. Může být sladká jako zralé maliny, ale i hořká jako pelyněk. Může být všeobjímající, může být i nenaplněná. Může být svobodná, ale i plná žárlivosti, bolesti a smutku...
Láska má tisíce podob. To všichni víme. Může být něžná jako právě rozvitá růže nebo vášnivá jako rytmy tanga. Může být sladká jako zralé maliny, ale i hořká jako pelyněk. Může být všeobjímající, může být i nenaplněná. Může být svobodná, ale i plná žárlivosti, bolesti a smutku. Může mít jepičí život nebo taková, která trvá celý život a nikdy nevyhasne. Možná se jen v průběhu let trochu změní, dozraje. Někdy nás překvapí svou razancí, s jakou vpadne do našeho života a všechno v něm zpřehází. Nebo naopak. Zklidní nás a nastolí nám určitý řád. I taková může být láska.
Jana poznala mnoho jejích podob. Ta první, kdy se zamilovala na střední škole do Pavla, byla tou nenaplněnou. Jana si přála víc, ale byly jen kradmé pohledy z předposlední lavice. Navíc byla jednostranná, Pavel totiž chodil s její nejlepší kamarádkou. I to se v našich životech často stává. Přesto měla Jana pocit, že ta láska byla sladká, jako ty maliny. Druhá láska, Lukáš, byla sice naplněná, zato hořká. Byla od začátku až do konce naplněná hořkostí. Hořkostí z nevěry, žárlivosti. Když Lukáš Janu obelhal poprvé, zavřela oči plné slz a řekla si, že to k tomu asi patří. Když už se její rty vůbec nesmály a oči byly jen zalité slzami, Jana si pomyslela, že je něco špatně. Láska přece by měla být radost a ne trápení. A tak Lukáše opustila.
Dnes s odstupem času ví, že to bylo to jediné správné. Dny plné žalu a trápení jí vynahradil Bořek. Jeho oči říkaly: „Jsi moje jediná" a byly plné něhy, když jí s železnou pravidelností nosil žluté růže, které má tak ráda. Jeho náruč byla všeobjímající, tak jak si to Jana vždycky přála. Jeho touha byla větší než oceán a Jana se vznášela na růžovém obláčku. Nejšťastnější byla, když jednoho dne Bořek starosvětsky pokleknul na koleno a vyslovil to, co většina z nás chce od svého miláčka slyšet. „Vezmeš si mě?", vyslovil Bořek tu větu, při které se jí radostí podlomila kolena. A bylo to jako v pohádce. Svatba, nádherné bílé princeznovské šaty a družičky, které z košíku rozhazovaly okvětní lístky růžových růží a razily jí cestu k oltáři. Pro Janu to byl nejšťastnější den v životě. Říkala si v duchu: „Tak a teď jsi můj, navždycky. Už mi tě žádná jiná neukradne". Ale ukradla. O Bořka se začala ucházet jiná. Odmítal ji, dlouho se bránil, ale ona si i tak vynutila, aby s ní odešel. Mrcha jedna proradná. Rakovina.
Jana se s tím nesmířila. Propadla zoufalství a jejím nejvěrnějším společníkem v těch dlouhých osamělých nocích se stala sklenička koňaku. A zoufalství neustávalo, naopak. Prohlubovalo se s každou další skleničkou. Janin život přestal mít řád, vyhodili ji z práce, přestala na sebe dbát. V těch světlých chvilkách, kterých bylo pomálu a její ruka zrovna nesvírala skleničku, to byla stále ta prima holka, co toužila po lásce. Když se mi ji jednoho dne podařilo vytáhnout na jedno zajímavé divadelní představení, dokonce se po dlouhé době zase i smála. A ten večer jsme potkaly Petra. Mého spolužáka z vysoké. Ani nevím jak, najednou jsme seděli u stolečku v kavárně a popíjeli společně kávu. Petr byl oslnivý společník. Asi se potřeboval vypovídat. Během hodiny jsme věděly, že se před pár lety rozvedl, manželka i s dětmi bydlí na druhém konci republiky. Jak se cítí opuštěný a tak trochu směšný, že dokonce i do divadla chodí sám, protože ještě žádnou spřízněnou duši nenašel. Jana začala povídat zase o svém životě. Petr na ní mohl oči nechat, tak jsem se pomaličku po anglicku vytratila. Příští divadlo již absolvovali Jana a Petr společně. Moc jim to spolu slušelo. A tak se zrodila nová láska. Láska, která vlítla do Janina života s takovou razancí, že se nestačila ani vzpamatovat. Petr naplnil Janino srdce láskou, do jejího života zase zavedl řád. Jana vylila všechny láhve s koňakem do umyvadla a koupila si kolo na výlety s Petrem. Zapomněla na trápení a její oči zase září. Na Bořka ale nikdy nezapomněla. Chodí společně s Petrem na jeho výročí se žlutými růžemi, které s láskou a něžně klade na jeho hrob. Petr bezmezně miluje Janu, chápe její dávnou lásku k Bořkovi. Jana miluje Petra bez podmínek. Dokonce se zamilovala i do jeho dětí z prvního manželství. Občas jim uspořádají prima výlet a všichni se cítí šťastní. Ta láska už trvá roky a je plná pochopení a pohody. A já jim přeji, aby trvala navěky.
