Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Rodina
Já, Tango, Červená paní a návrat na místo činu
Věra Cordublas, věk: 63 let
Četli jste můj předešlý fejeton „Já, Tango a Červená paní“? Nečetli? Nevadí, tak si přečtěte jeho volné pokračování. Ovšem pokud se ve vás právě zrodilo zrnko zvědavosti, zjednodušte si to a začněte číst od začátku, od „jak to vlastně všechno začalo“...
Moře je krásná vymoženost, řekla bych přímo kouzelná. Sedět na jeho břehu, koukat do modra a poslouchat to šplouchání, příznivě naladí i toho největšího bručouna. U moře se dá zpívat, smát, plakat... máčet si palce ve slané vodě, hodit se do vln a plavat a nebo se jen tak procházet... prostě pro mě je moře taková nějaká říše divů, pohádkové království a ta nejhezčí divadelní scéna.
Sedím si tak v dojemném rozjímání na lavičce, gong právě odezněl, opona se zvedla a přede mnou se elegantně vlní, klokotá a šumí můj nejoblíbenější herec, pan Moře. Na druhé polovině lavičky se povaluje Tango -alias Jehoveličenstvo- a zcela prozaicky chroustá buvolí kost.
„Moře, jsme tady" usmívám se a slastně se protahuji. Jak je to dlouho, co jsem oné dámě nonšalantně zdělila, že můj napůl slepý bišon ztratil jeden ze svých smyslů díky mému sadismu a ne přirozenou cestou? Dva roky, ano jsou to zhruba dva roky a jsem tady znovu, na místě činu, zločinu a přečinu.
Je prosinec, měsíc Vánoc, lásky a dobrých skutků a já si znovu a znovu vybavuji můj poslední dialog s Červenou paní a říkám si, že jsem se opravdu zachovala naprosto nevánočně. Myšlenky se zmítají mezi nebem a zemí a já procitnu ze své letargie díky něčemu mokrému, teplému a smradlavému... Fuj, Tango! Jehoveličenstvo se přestalo věnovat buvolí kosti a napůl rozžvýkanou mi ji cpe do ruky. Odmítám. Nevadí, tak mi ji podrž. Oddaně mě políbí na tvář, skutálí se z lavičky a dá se do běhu za hlasem hladových a nenasytných racků, kterým dva starší manželé již delší dobu drobí žemle. Vystartuji za ním a jen o vlásek se mi podaří zabránit mu ve vykoupání. Vracíme se k lavičce, já dobrovolně, pes za odměnu... mám pořád v kapse nějaký pamlsek... a to se potom říká „žít psí život"... Uvelebím se a pokračuji ve svém rozjímání. Teplý, skoro jarní větřík si pohrává s novinami, které někdo zapomněl na vedlejší lavičce...
Co bych dělala, kdyby se zde objevila? Omluvila bych se? Odešla bych? Těkám a přeskakuji z jednoho na druhé, moje šedá hmota mele páté přes deváté a z toho proudu nekrocených myšlenek, z temné propasti mého podvědomí, mě vyvrhne na hladinu denního světla psí kňučení. Jehoveličenstvo se vykrucuje na lavičce a pod ním stojí malá bišonka s dorůžova vylízaným zadkem. A z dáli nepříliš daleké, se blíží Červená paní zavěšená do dámy s modrým vlasem a černým pudlíkem na vodítku. Mám nepřekonatelnou chuť dát se do běhu opačným směrem, ale hrdinně setrvávám ve své pozici sedícího střelce a s očekáváním věcí příštích, pronáším svoje zvučné „Bonjour".
Ad restim res rediit. Věc dospěla k provazu, k zoufalství, zkrátka a dobře, ať se stane, co stát se má. Červená a Modrá dáma se usazují na protější lavičce a začínají si něco šuškat. Usmívám se a hladím Jehoveličenstvo.
„Ullallá, bonjour!" tak a máme to. Nepřeslechnutelné „ullallá" vzbudilo v mém psím kamarádovi obvyklý pud sebezáchovy. Jehoveličenstvo se střemhlavě vrhlo dolů z lavičky a za vydatného vřeštění, se dalo do běhu směr moře. Moc toho, chudák, neuběhl, zůstal viset na natahovacím vodítku, které jsem mu, po honbě na racky, preventivně připnula k obojku. Pomalu a jemně jsem si ho přitáhla zpět a když jsem zvedla oči, střetla jsem se s tím nejvyčítavějším pohledem, který jsem kdy viděla...
„Ullallá, Madame"... Červená paní se obrací napůl ke mně a napůl ke své přítelkyni: „To je ona... to jste vy, ta zlá osoba co za peníze oslepila tu malou chudinku... Tanga, pejsánka maličkého... vy nestydo jedna!"
„Dovolte" ohrazuji se svou -dva roky nepoužívanou- francouzštinou „my se přece neznáme."
„Jak neznáme?" špička nosu se rozhořčeně třepotá pod rudou ofinou „ vy jste tady bydlela s manželem a s pejskem a oslepila jste ho, abyste dostala peníze od pojišťovny a dokonce jste tu pusinku malou pronajímala za peníze žebrákům, vy jedna, vy jedna..."
Svatá pravda, tedy ne že bych oslepila manžela či psa, pravda je, že jsem Červené paní ze zoufalství a z pomsty řekla, že jsem propíchla Jehoveličenstvu očka rozžhavenou jehlicí poté, co jsem jí tisíckrát líčila příčinu jeho handicapu.
„Nepanimaju" vylétá mi z úst ani nevím jak.
„To jsou lidi, fuj" otřásla se na to Modrá paní, „to je asi nějaká Ruska, vid´ Marie Louise?" Červená paní, alias Marie Louise, pohrdavě kroutí hlavičkou: „Kdepak, oni jsou to taliáni a ona mluví moc dobře francouzsky."
Mozek mi pracoval na plné obrátky a dělat ze sebe ruskou turistku, mě začínalo bavit.
„ Ja nepanimaju, Madame!" A opravdu jsem nechápala, nechápu a nikdy nepochopím, jak je to možné, že Červená paní si najednou tak dobře všechno pamatovala, dokonce i jméno Jehoveličenstva.
„Vy jste oslepila svého psa!! Zavolám na vás policii!" Odkud se taková paměť v mozečku Červené paní vzala? A proč ty její Alzheimerové stavy z čistajasna zmizely? Je to vánočním duchem, nebo mou příčinou? A nebo si na zapomnětlivou jen hrála? Ať je to jak chce, přestaňme to. Vstávám.
„Kam jdete? Vy utíkáte?" Boxující ručičky Červené paní se komicky mihotají vzduchem. Snažím se o důstojný odchod: „Moja sabaka..." ehm, jak se řekne rusky že vidí?... „oči dobro, moja sabaka" odmlčím se a schválně komolenou francouzštinou, s otřesným a podle mě ruským přízvukem, dodávám, že tedy můj pes se jmenuje Rock, jako Rock&Roll... žádný Tango nebo co to říkala za jméno... a vůbec není slepý, naopak, vidí jako ostříž. Ostříž mi nějak vymizel ze slovníku a tak ho napodobuji k obrovské radosti Jehoveličenstva. Jsem nebesky necitelná a už se vidím v obleku vítěze, ale ouha, na jeviště vchází moje drahá polovička, naprosto jsem zapomněla, že v danou hodinu máme sraz u moře. Jeho pískání a volání „Tango" má svoje následky a z důstojného odchodu se stává bořící se domeček z karet.
Vidící pes plavně seskočí z lavičky, praští se o její železnou nohu a dá se do běhu směrem hlas milovaného páníčka. Cestou nabere chlapečka na koloběžce a dva patníky, udělá pár vývrtek a štěstím bez sebe se konečně zastaví, když narazí na manželovu nohu.
Kdepak vítězství, já nepotřebuji oblek vítěze, nablýskanou helmu a štít... já potřebuji pořádný kopanec. Odcházím. Spěšně a rádoby vesele. Na zádech cítím šípy pohledů Červené a Modré paní. Otáčím se a mávám: odpovídají jen dva třepotající se psí ocasy. Za vodítka je drží dva solné sloupy. Začínám přemýšlet, že si asi založím solnou jeskyni...
