Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Móda, nákupy, záliby
Jako ze žurnálu?
Markéta Lukšíková, věk: 36 let
Ne vždy všechno je tak, jak navenek vypadá. Mnohdy je třeba si svou osobní mantru správně načasovat.
Vídám to dnes a denně.
Reklamní bloky plné ženštin s fantasticky tvarovanými rty, dokonale upravenými vlasy a vosím pasem mě posadí na zadek pokaždé, co zapnu bednu. Jsou krásné, štíhlé, zjevně opečovávané a hýčkané kosmetickými i kadeřnickými salóny. Zakládají si na svém zevnějšku a možná i nitru, a přesto se sama sebe ptám...
Kde se, sakra, stala chyba?
Proč jsou mým nejoblíbenějším outfitem bavlněné tepláky, kostkovaná košile zapnutá na dva knoflíky (o noční košili se radši ani nezmíním, páč by mě zfackovala hanba); ponožky, jejichž tloušťka dalece přesahuje čtyři milimetry, když si každé ráno, jen co vstanu, opakuju před zrcadlem oblíbenou mantru: Chceš-li štíhlá a krásná být - Nežer, běhej, začni žít!
Myslíte si, že to funguje? Omyl.
Jen co posnídám ovesné vločky chutnající jako čerstvé piliny a vypiju svůj oblíbený šálek melty, jejíž barva je těžce identifikovatelná, přepadne mě náhlá touha stát se dokonalým člověkem. Stát se dívkou z plakátu, jejíž míry vyvedou všechny muže z míry a ženy z víry, že bude líp.
Cítím se jako pokusný králík, když na svůj obličej naplácám všechny přírodní i nepřírodní masky, které kdy naše babičky doporučovaly a tělo zabalím do smršťovací fólie (podotýkám, že od kolen až po ramena), abych všechny ty špeky během dopoledne naivně vypotila.
Ne, nezbláznila jsem se a ani se nedala k vyznavačům latexu. I když člověk nikdy neví...
Běhám po tmě, aby nikdo neviděl mé úsilí vykoupeno potem a krví (to když zapomenu, že jsem zapomněla na desátý schod) a rozplácnu se na asfaltu jako ropucha přejetá parním válcem.
Cítím se jako mravenec na útěku, když ta mrcha našpulí své rudě zbarvené rty a naláká mě na kolagenovou novinku, která z těch mých udělá během okamžiku malý velký zázrak bez použití jehly a klobásového toxinu, a tak mě napadá, že bych možná mohla místo rtěnky začít užívat prostředky z udírny. Opět omyl.
Vyřadím starý zubní kartáček, abych si všechny ty mikrošupinky nacházející se v hojném počtu všude na mém těle sedřela z kůže a vypadala tak jako batole za úplňku. Přetrpím bolestivou proceduru, zatnu zuby a syknu s každým vytrženým kořínkem chloupku, který okupuje moje tělo. A že jich je.
Nenápadně to pnutí uvnitř sebe rozdýchám a tu malou jiskru tiché závisti (když vidím stejně starou spolužačku, která má i deset let po třicítce míry 100 - 65 - 95), polknu bolestivě do krku.
A pak... po týdnu stoupnu na váhu a co myslíte?
Plivu oheň a mám chuť všechnu snahu odpískat, protože se žádný zázrak na počkání nekoná. A tak si rozbalím tabulku lahodně mléčné čokolády a sežeru ji na posezení, protože už přece nejsem nejmladší, mám nadváhu, jsem krátkozraká, občas trpím větry z jihu a špatně spím, protože vím, že všechna ta krása něco stojí. A pevná vůle? Ta se vytratila do vytracena.
A tak den za dnem, týden za týdnem medituju s balíčkem gumových medvídků a vyhýbám se pokušení ochutnat zakázané ovoce všeho druhu. Svou mantru si lepím na lednici ve formátu plakátu a slibuju sama sobě, že od zítřka začnu znovu.
PS: Chce to novou mantru! Co takhle: Chceš-li moudrá, zdravá být, vypni TV, začni žít!
