Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Rodina
Vánoční okamžiky
naděžda šefránková, věk: 47 let
Zdá se, že Vánoce má každý rád, ale opak je někdy pravdou. V dnešní době, kdy přípravy na tyto svátky začínají už v září, je spousty lidí, co Vánoce raději nevnímají.
V dětství jsem asi jako každé děcko Vánoce nade vše milovala. Nebylo to snad kvůli dárkům, neboť jsem nikdy nedostala to, co jsem si přála. Ale ta atmosféra mne vždy očarovala. Ta se nedá už nikdy napodobit. Rodiče se v ten čas nehádali. Tatínek se nezlobil nad připeklou rybou a maminka mlčky přešla vosk na koberci z kapajících svíček. Se sestrami jsme se nehádaly která utře nádobí. Navštívili nás příbuzní, které jsme celé roky neviděli. Pil se výborný čaj ze skleničky zasazené v dřevěném stojánku a všichni jsme měli k sobě tak hrozně blízko. Na chodbě mi babička potajmu nalila vaječný likér a já jí za to dala pusu na tvář. Děda výjimečně neodcházel do hospody, ale hýřil vtipy a byl rád, když jsme se jim smáli. V tento nezapomenutelný vánoční čas mne rodiče častěji chválili a říkali, že mne mají rádi. Tato slova v naši rodině nebyla tak častá. Proto jsem si slíbila, že já ke svým dětem budu jiná. Mé dětské Vánoce byly však ty nejlepší. Dnes chápu jaká silná v nich byla pokora, úcta, pochopení a i když nevyřčená, láska.
Letošní Vánoce jako ty loňské a předloňské strávím sama. Když je člověk sám, vnímá Vánoce úplně jinak. Přepadnou ho vzpomínky na všechny blízké, které měl celý život kolem sebe. I já budu sama. Děti odrostly a mají své programy. Přes všechnu tu snahu se mi nepodařilo naučit je, že vánoční okamžik je o setkání celé rodiny. Před dvěma roky jsem si ještě zdobila malý stromek a loni větvičky. Ale letos prostě dělám, jako že Vánoce se mně už netýkají. I když ve skříni úplně v horní poličce mám schovanou červenou krabici s ozdobičkami z dětství. Ráda si je prohlížím a hladím v ruce i během roku. Jsou to mé schované vzpomínky. Koledy vypínám, nazdobené obchody procházím s přivřenýma očima a na přání "šťastné a veselé" zabrblám, že se těším na leden. Stala se ze mně zapšklá proti vánoční bába. Až jsem se sama sebe lekla. Vždyť já dobře vím, že Vánoce nejsou o výzdobě ani o dvaceti druhů cukroví. A už vůbec ne o pár pavučinách v rohu za lednicí. Vánoce nejsou o plném nákupním vozíku ani o spoustě nepotřebných dárků. Vánoce jsou o tom, že zítra ráno zazvoním u sousedky, co se jí narodilo mimčo a na chvíli ho pohlídám. Jak jsem ji slíbila. Odpoledne pak nakoupím pamlsky a piškoty a zajdu do psího útulku. Vyvenčím tam psí spřežení a pokochám se pohledem do šťastných psích očí. Večer, poslední před Štědrým dnem, si konečně nebojácně zapálím svíčku. V jejím svitu zahlédnu tváře všech svých blízkých a to v sobě nemám ani kapku punče.
Mám sen, zvoní v něm zvoneček z našeho vánočního stromku v dětství. Okno je ještě otevřené, jak tudy odlétl Ježíšek. Ale zvonek stále zvoní a zvoní. Probouzím se. Není to zvonek, je to rychlá. Odváží pana Bílka z přízemí. Je mi úzko. Paní Bílková stojí ve svetru a dívá se za mizející sanitkou. Manželům Bílkovým je asi přes sedmdesát a paní Bílková je velice protivná ženská. Sleduje kdo vchází do domu a kdo vychází. Zda každý parkuje na svém místě a pána s reklamními letáky žene z domu vždy velkou rychlostí. Já jsem radši, když ji nepotkám. Dneska je ale Štědrý den a ve mně se něco pohne. Popadnu mouku a roztopím troubu.
Po pár hodinách zvoním na zvonek paní Bílkové s voňavou vánočkou. Čekám příliv nepěkných slov, ale paní mne zve dál a dokonce se i usměje. S jejím manželem je to už lepší. Uvaří výborný čaj a dáme si každá kousek vánočky. A povídáme si. Každá o sobě. A je nám krásně teplo na duši. Na rozdíl ode mne paní Bílková má byt vánočně vyzdobený. Až na stromek. Je úplně holý. "Co odvezli Jardu, nemám na to už chuť, "vysvětluje. A co udělám já? Běžím domů. Beru schody po dvou. Víte proč? V pokoji ve skříni v horní poličce mám totiž schovanou červenou krabici.
