Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: letní, Téma: Rodina
Maminčin školní rok
Jitka Vavrušová, věk: 36 let
Kterou větu neslyší maminky z úst svých školáků rády? Proč se občas do žákovských knížek vloudí pětky? A kdo za známky vlastně může? To se dočtete v následujícím fejetonu…
Všichni rodiče školáků tak nějak podvědomě tuší a mnohdy už moc dobře ze zkušenosti ví, že otázku „Co bylo dnes ve škole?" potomci nesnáší, ba téměř nenávidí a občas je zmíněná věta doslova vytáčí. Zřejmě těchto pár slov pronášených v několika generacích způsobilo u dětí jisté genetické mutace a tak dnes u některých z nich spouští různé typy negativních reakcí od apatie, ke zvýšenému hlasu, přes nervové tiky až k výbuchům nepochopitelného vzteku. Avšak dodnes na tuto po celý školákův rok automaticky pokládanou otázku při jeho návratu domů existuje jediná odpověď a ta zní „Nic".
Na základě tohoto faktu jsme se nedávno s maminkami školáků bavily na téma věty, kterou z pusinek našich potomků naopak nerady slyšíme my. A jednotně jsme se shodly, že s blížícími se školními dny se stále víc a víc ozývá: „Kams mě dala? Kam se ztratilo? Proč jsi vyhodila? Mami, kde mám?", a podobné další a další varianty dotazů, ve kterých děti něco hledají a zřejmě tajně doufají, že se z jejich matek pod tíhou těchto dotazů stávají vševědoucí bytosti.
Jako matky jsme si všimly zvláštního jevu. Poslední červnový den děti přinesou domů vysvědčení a spolu s ním potom odloží školní nezbytnosti, kam se dá. A milá škola upadne hluboko v zapomnění. Úderem prvního září, kdy již hmatatelně škola volá, najednou nastává panika. Školáci začínají hromadit školní potřeby a svoje maminky by v tu chvíli nejraději viděli v rolích zaměstnankyň oddělení Nálezů a ztrát. Jistě mi dáte za pravdu, že kam si kdo co odloží, ať si také hledá.
Ono, nakonec nás to stejně dostihne a budeme muset trochu přiložit ruku k dílu, neboli k hledání, nicméně děti nejprve nechávám, jak se říká vykoupat. Pěkně ať si v tom svém nepořádku hledají samy. Celé prázdniny je neprudím tím, že bych byť jen nahlížela do jejich pokojů a ony najednou zapomenou a chtějí, abych tam vstoupila dobrovolně a něco jim pomohla hledat? Ale, ale! Takovou sílu že by mělo zářijové datum?
Prvního září, den, kdy děti nechávají dobrovolně vstupovat rodiče do svých doupat, v nichž vévodí seznamu zakázaných slov jakékoliv označení pro pořádek!
V naší rodině mě ale podobné situace provází i po celý školní rok.
Například jednou se náš druhák vrátil ze školy a ve dveřích hned na uvítanou začal natahovat. Já se ptám: „ Proč pláčeš, co se stalo?" A z uplakánka byl rázem drzoun: „ Mami, tys mně ztratila pracovní list a já kvůli tobě zítra dostanu pětku." Hm, a teď, babo raď. Samozřejmě, že jsem list neztratila já, ale jak se mám zachovat, když si to ta potvůrka uvědomuje a informuje mě zavčas?
Zvolím možnost pomoci. To, co by bylo nemyslitelné za doby, kdy byli školou povinní jejich rodiče, dnes nečiní žádný problém. Stačí zvednout telefon a za pár minut můžeme mít kopii ztraceného listu na stole. S úsměvem si představím, jak by to asi vypadalo, když jsem byla malá.
Telefon mělo v ulici pár vyvolených a poměrně často se telefonovalo těmto telefonním „kingům" z budky na rohu ulice nebo z pošty. Ale zpět do současnosti.
Dnes. Akce kulový blesk. V jedné ruce mobilní telefon, druhá připravuje odpolední svačinku. Hovor, maminka spolužáka je právě na cestě z práce, proto zapojuje do bojového úkolu dalšího člena rodiny a pověří ho doručením požadovaného papíru. Ten potom stačí jen doma okopírovat a zadaný úkol může dítko splnit v termínu. Hurá! Dostane(me) jedničku!
„ Jirko, zase mám pětku, mamka mně zapomněla dát sešit do aktovky," cituji, co jsem náhodou odposlechla z rozpravy klubka dítek stojících před školou...
A tak si sama pro sebe říkám, co asi letos zase všechno zapomenu a ztratím. A také jsem zvědavá, kolik letos dostanu pětek, protože ty se do žákovských knížek přece píšou za ztráty a zapomínání maminek.
