Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Muži
Stárnutí je pro princezny
Jana Poncarová, věk: 33 let
S první vráskou a prvním šedým vlasem přichází období sledování, porovnání, krémů a barev na vlasy, které šediny nezakryjou. A pro koho chci být mladá? Pro toho muže, který sedí vedle mě a ty vrásky nevnímá?
„A ještě tam pro slečnu," poslala mi cvičitelka jógy podložku po pohledném třicátníkovi. Usmál se na mě. Zachovala jsem jogínský poker face. Ego uvnitř mě jásalo jako dovádivý smajlík na facebookové zdi. Kroužek na levé ruce jsem nenápadně schovala za záda. Pohodlně jsem si uložila ruce do klínu a ponořila se do meditace. Věřím, že jóga omlazuje. Proto ji cvičím. Mimo jiné samozřejmě.
Slečno. To je tak hřejivé. Dojemné. Povzbuzující. Radostné.
Neklamné znamení, že téma stárnutí je u mě na pořadu dne. Před pár dny jsem se zabavila na celý večer. Když jsem se řítila autem z práce na nákupy a potom konečně domů, zaslechla jsem cosi o apliakci, která podle fotky odhadne věk. Jednou rukou jsem házela jídlo do ledničky a druhou jsem zapínala počítač. Nalila jsem si skleničku neuspokojivě teplého vína a schovala se za obrazovku se slovy: musím dopsat článek.
Muž si mě nevšímal, uvařil si kafe a nasadil si do uší sluchátka. Vybrala jsem si svoji nejlepší fotku. Profilovku ze sociální sítě, samozřejmě. Už poměrně delší dobu dbám, aby na ní ani po zvětšení nebyla vidět jediná vráska. A s napětím čekala. Váš věk je 27. Bingo. Hurá. Zavýskla jsem. Muž ani nenadzdvihl oči od obrazovky. Zvyklý na to, že občas u počítače nadávám.
Zkusila jsem druhou fotku. Vyšlo číslo 31. Je pravda, že na ní to nejsem úplně já. Zkouším jinou. Výsledek je 28. Bezva. Testuju fotky svých přátel. Je to hra napínavá jako loterie. Nakonec jsem té potvoře přišla na kloub. Oblafnete ji snadno - čím míň jsou ostré a rozeznatelné vaše kontury, tím menší věk vám hádá.
Zavřela jsem počítač.
Vyhrabala jsem z tašky barvu na vlasy a místo večeře jsem si zapatlala vlasy hmotou, která slibuje krytí prvních šedin. Nefunguje. Takže ta místa, která nechytí správný odstín, svádím na slunce. „Mám po létě vyšisované vlasy," říkám si před zrcadlem. Lžu si do kalhot. Chopila jsem se pinzety a nakonec si ty tři šedé vlasy vytrhla.
Na vlasech barvu a na tváři kašovitou hmotu odněkud z Indie, která slibuje vyhlazení vrásek. Společně je smývám ve vaně a představuju si, že mládnu. Věřím v sílu myšlenky. Vybírám z rozšiřující se sbírky krémů a olejíčků. Věřím taky v sílu svatojánských bylin sbíraných za soumraku. Sama jsem si je naložila do olejíčku. Omlazují.
Chytám se všeho. Téměř všeho. Nechutných krémů se slimáčím slizem zatím ne. I když, až budu příště sbírat slimáky na záhonech, tak... Ne. Nejsem ještě takový případ. Před očima se mi mihne karpatský hrad a obraz Alžběty Báthory. Ne. Tak daleko zajít nemůžu.
Ležím ve vaně. Nohy natažené. Oči přivřené. Vzpomínám.
Vzpomínám? Neklamný příznak stáří.
Jsou to čtyři roky. Tehdy jsem ještě byla vysmátá. Třicáté narozeniny se mi teprve blížily. A říkala jsem si: co na tý třicítce všichni maj? Kupovala jsem si láhev vína v supermarketu. Džíny, mikina s kapucí, žádný make-up. „Budu potřebovat občanku," podívala se na mě pokladní. Asi třicátnice. „To ne. To nemyslíte vážně. No jak chcete. Ale budete se divit," podala jsem jí občanku s rokem narození 1983. Zamrkala, ale zachovala dekórum. „Bude to 199 korun," zaplatila jsem a s hihňáním jsem zmizela v šeru parkoviště.
Od té doby po mě nikdo občanku nechtěl.
A mě to žere.
Upadám do tepla pomalu chladnoucí vody. Moje babi. Je naděje. V devadesáti jí hádají osmdesát. Kdybych udržela podobné skóre... Klíží se mi víčka.
Voda je studená a žene mě ven.
Otírám si ručníkem tělo. Drhnu ho. „Když si utíráš obličej, musíš od spodu nahoru," řekl mi otec onehdy u nedělní snídaně. „Proč?" vykulila jsem na něj oči. Mlčel. „Aha, jako kvůli pleti? A jak ty to prosím tě víš?" ohradila jsem se. „Protože jsem stará kosmetička. A táhne ti na čtyřicet." Chechtali jsme se a zakrojili si kus sýru.
„A proč ty chceš vlastně pořád vypadat mladě," zadívala jsem se v koupelně do zrcadla a ptala se svého zamlženého odrazu. Vedle v pokoji sedí muž, kterej tě miluje, obdivuje se ti a hladí ti zadek se stejnou rozkoší jako před deseti lety. Dokonce ti tvrdí, že je pořád stejně pevnej.
Zachumlala jsem se do ručníku a běžela zkontrolovat, jestli má pořád v uších sluchátka.
Ručník mi spadnul. Stejně rychle spadla i ta sluchátka.
