Home Fejetony
2018
Chci si
stáhnout román
Podmínky Vyhodnocení
2018
Kontakt Naše
spisovatelky
Finále
2013 - 2018
Archív fejetonů
2013 - 2018

Archív - soutěžní příspěvek

Ročník: 2017, Kolo: podzimní, Téma: Muži

Oběti na oltář lásky

Jitka Kubešová, věk: 56 let

ženy jsou schopny na oltář lásky pokládat někdy oběti horentních rozměrů, kdežto muži to mají jasné. Buď to půjde nebo nepůjde. Muži nejsou schopni pro nás příliš velkých obětí. To my, ženy, v sebeobětování občas lámeme rekordy.

Návštěvy u rodičů
Jako dítě jsem ke svému dědovi vzhlížela víc než k bohu. Naučil mě, že tvrdohlavostí a pílí se dá docílit prakticky čehokoliv, když si to člověk pořádně umane. Miluji svého otce za jeho smysl pro svobodu a spokojenost s malými věcmi. Naučil mě, že jít si svou vlastní cestou je základ všeho, protože jen ovce chodí se stádem. K těmto outsiderům ve své rodině mám prostě přirozený respekt jednoduše proto, že jsou sví a za svým si vždy pevně stojí. S ostatními členy mé rodiny je to horší a vůbec nejhorší je to asi s mou matkou. Nechápejte to zle. Miluji všechny své příbuzné, včetně těch, se kterými moc dobře nevycházím. Přesto všechno, se pro mě vánoční svátky stávají nuceným očistcem zas a znovu. Vlastně je to projev lásky zase se nechat dobírat, poučovat a „motivovat" na správnou cestu. Skoro jako když se těsně po maturitě vrátíte do první třídy a učitelé vám znovu vykládají, jak správně napsat písmeno A. Jenže pro rodiče je jakási forma vánočního dárku mít děti doma v obyváku u stromečku a takový dárek jim obvykle neumíme jen tak odepřít.
Odstěhovala jsem se od rodičů přes půl světa. Byl to šťastný den, na který jsem dlouho čekala. Myslela jsem si, že moje povinnosti a závazky denně vynucované z existence v domě rodičů, mě konečně opustí. Celou pubertu jsem totiž slýchala věci jako Až budeš dospělá..., Ne pod mou střechou... Až se konečně budeš živit sama... Všechny tyhle parametry jsem splnila, přesto své rodině doživotně dlužím. A jako bych si snad sama neuvědomovala, za co všechno jim můžu být vděčná, dokáží svou lásku používat jako zbraň a metodu, jak mi komandovat život. Nejde se na ně hněvat - myslí to dobře, ale byla bych radši, kdyby mi s tím dali pokoj aspoň někdy.
Přestože bydlím na přímé trati ze své rodné vísky. Když už někoho pozvu k sobě, obvykle stejně nikdo nedorazí s výmluvami, že je to daleko, nemá čas a vůbec, kam by se stará matka trmácela. To, že nejezdím já za rodiči, mám však dodnes na talíři pravidelně (a to i v době, kdy jsem domů v poměrně krátkých rozestupech jezdila). Ani já nemám ve své čtrnáctihodinové pracovní době neustále sílu řešit, co se děje tetě, který soused umřel a kdo má nové auto a vlastně mě to do jisté míry ani nezajímá. Snažím se však vždy alespoň volat, posílat dárky, přání k narozeninám a Vánocům, nezapomínat na důležitá výročí a účastnit se všech velkých oslav. Obvykle obdržím strohé poděkování či brblání do telefonu, že jsem nepřijela osobně a jak to se mnou těžké. Naučila jsem se neočekávat nadšení nebo vděk, ale pravý teror přijde, když jednou za sto let na nějaké to výročí zapomenu! Hned se ocitám na černé listině nepřátel rodiny a dostávám vyhubováno od jiných příbuzných, jak jsem totálně selhala. Je to jeden z mála projevů lásky, které v rodině pocítíte poté, co se odstěhujete a začnete svůj život. A tak jako každé Vánoce rezignujete, sbalíte si kufry a naplánujete si odpočinkový týden u rodičů. Loni to sice byla tragédie, ale doufáte, že letos to bude jinak. Nebude.
Mezi dveřmi vás přivítají usměvavé obličeje a řeči o radosti a náklonosti, ale samozřejmě nezapomenou přidat výtku, že k nim nikdy nejezdíte. A to jste si ještě ani nestihla zout boty. O váš život se zajímají přesně asi 35 minut (jednou jsem to stopovala). Dotazy na to, jak se máte a co děláte, jsou poměrně snadné, ale pozor - i tady se setkáte s háčkem. Rodiče totiž nikdy neschvalují, co děláte, pokud to neděláte tak, jak chtějí. Je dokonce jedno, jestli si vymýšlíte, že to děláte tak, jak chtějí. Prostě v tom mají jasno. Nepočítejte tedy s tím, že o sobě začnete vyprávět a oni vás budou trpělivě poslouchat. Přeruší vás dřív, než stihnete dopít kávu a začnou mluvit o sobě. O svých sousedech, příbuzných, co je zklamali, naštvali, ublížili jim, neposlali přání, nevolají jim a jednoduše se nechovají dle jejich očekávání. Téma uzavřou tím, že jsou rádi, že vy jste přijeli (tudíž si vás můžou vyškrtnou z listu těch, které budou pomlouvat později až odjedete). Úleva na srdci. Máte problém vypáčit z vlastních dětí, jak se mají a nechtějí vám nic říct? Právě jste se dozvěděli proč. Nikdo netouží po tom, aby byl doma chválen a obdivován do nebes, stačí, když prostě nebudete kritizovat vše s čím nesouhlasíte a budete se na ně mile usmívat, stejně jako oni na vás. A když už jednou přijedou na návštěvu, očekávají, že splníte své sliby a skutečně se o ně budete zajímat, ne jim vnucovat vlastní představy o tom, jak by měly žít a vyprávět jim o infarktu sestřenice z dvacátého kolene.
Snažíte se poslouchat, skutečně se snažíte, ale pak zjistíte, že o sobě vůbec nemluví, mluví o drbech ze sousedství, které vás nezajímají, a tak začnete postupně vypouštět - napřed jen sem tam slůvko nebo dvě- nakonec však hypnotizujete mouchu na stěně a jen se mile usmíváte.
Po nějaké době se téma otočí na váš osobní život. Rovnice je jednoduchá. Máte děti? Vychováváte je špatně. Nemáte děti? To je chyba, měla byste nějaké mít. Opustila jste chlapa, co vás podváděl? Všichni přece podvádí! Neopustila jste ho? Měla byste si najít někoho lepšího. A když už posoudí každé vaše slovo, nastane zase to dlouhé ticho. A tak marně přemýšlíte, koho z rodiny jste ještě neprobrali. Nakonec se dopátráte nějaké příbuzné, kterou ani neznáte, ale pamatujete si její jméno. Pohoršení se zas na chvíli odkloní na někoho jiného a vy zas můžete svobodně dýchat. Chvíli.
Kdysi jste totiž dělali tu chybu a rodičům jste se svěřovali se vším. Začalo to v dětství, kdy jste měli ke svým dospělým bohům absolutní důvěru a nebáli jste se před nimi zatajovat svoje dítě. Byli jste drzí, zlobiví a dělali jste věci, jak vám přišly na mysl. V této době jste také říkaly, jak vše cítíte s vírou, že budete pochopeni. Každý z nás se pak v krizi největší vrátí k této víře a zkusí se vyplakat mamince či babičce na rameno s očekáváním poplácání po zádech. To ale nikdy nepřijde. Obvykle uslyšíte něco jako: „Vidíš? Já jsem ti to říkala!" Váš emotivní projev ale již nejde vzít zpět a je doživotně pohřben v myslích a srdcích vašich rodičů. I u vánočního stromečku tedy stejně jako obvykle padne řeč na ty, se kterými se již roky nestýkáte. Pokud to ale byli to gauneři a podrazáci či jednoduše partneři, co vám rozervali srdce na kusy, vaši rodiče na ně nikdy nezapomenou. Každý váš životní omyl se k vám vrátí jako bumerang a bude znovu a znovu propírán důkladněji než záclony při jarním úklidu. To už je ten moment, kdy vám přestává chutnat vánoční cukroví a potřebujete na vzduch, protože máte v krku knedlík velikosti bowlingové koule a nechápete, proč vám k tomu všemu musí v první zasněžený den připomínat vašeho nevěrného exmanžela. Omluvíte se z dlouhé cesty, zajdete někam daleko za roh a zapálíte si. Protože babička nesmí vědět, že kouříte. Bylo by to pro ni příšerné zklamání! A kdo chce zklamat babičku o vánočních svátcích? Je jedno kdo jste a co v životě chcete, před vlastní rodinou se držte v těch mezích, které vám vyčlenili, když jste byli děti. Na krátké procházce okolo domu začnete přemýšlet o tom, co vás sem vůbec přivedlo a co jste od toho čekala. Vybavujete si šťastné rodiny u stromečku z reklamy na Coca-Colu, vůni purpury, světla prskavek a pohodu. V pohodě se ale vůbec necítíte a těžko se někdo pozastaví nad tím proč vlastně. V duchu začnete přemýšlet o vhodné výmluvě, jak odjet hned. Bohužel už vám nachystali pokoj a nocleh, musíte to vydržet do rána. Ale hned po snídani odjedete, nejlépe ještě před ní. Na benzínce se dá najíst taky. Pokračování tradice je obvyklé, když se seběhnou další příbuzní a začnou si vzájemně vyprávět, kdo má vyšší tlak a víc prášků na srdce. A tak jen popíjíte mlčky vaječný koňak a přemýšlíte, kde byste mohla být. Doma v obyváku na gauči s cukrovím a chlupatými ponožkami. S kočkou, co mlčí a nechá vás po tom předvánočním shonu aspoň vyspat. Oni Vám samozřejmě taky vykládají, kde byste mohla být - v Americe, na vysoké škole, v kanceláři prestižní firmy, s bohatým chlapem u moře, zkrátka kdekoliv, jen ne tam, kde nyní jste. A že nic takového nechcete a jste se svým životem spokojená tak, jak jste si ho zařídila? Koho to zajímá? Moje rodiče ne a jestli ti vaši ano, pak jste šťastná žena.
Celou noc nespíte, kontrolujete své věci, abyste na nic nezapomněla a nemusela se vracet minimálně do babiččiných narozenin a když se s vámi loučí se slzami na tváři, je vám náhle taky do breku, že utíkáte z válečné bitvy a z jejich depresí a životů, zatímco oni v nich zůstávají a denně myslí na to, že ve vašem věku byli jiní, měli děti, starou Škodovku po dědečkovi, stavěli dům a milovali svůj život a vy tu na ně smutně zíráte a vypadáte, že budete každou chvíli bulet. Chudák holka, už aby si ji konečně někdo vzal!
Někdy mám dojem, že to je hlavní příčina toho, že lidé umírají. Prostě se pořád dokola točí v tom stejném kolotoči a opakují si zklamání cizích, sousedů a dětí a dívají se na svět přes šedivou záclonu utvrzenou televizními novinami a kriminálkami. Sedí ve svém starém ušáku a stěžují si, jak je celý svět divný a hrozný a jak žijete špatně a co by na to nebožtík dědeček řekl. Prostě chtějí vidět svět černě a buď se budete dívat přes stejnou clonu nebo můžete jít a zklamat je taky. Já mám svůj život ráda, takže odhodlaně odcházím s výmluvami. Zjistila jsem, že ať zůstanu a budu pokračovat v tomhle směšném divadle nebo se ho nezúčastním, v přístupu mých rodičů se nikdy nic nezmění. Sice se to nezmění ani když zahájím stávku, ale alespoň si zachovám příčetnost a vánoční pohodu.
„Až budeš jednou dospělá, všechno pochopíš." Konejšila mě babička, když jsem se jí svěřovala s problémy z domova jako dítě. Bohužel, ani s odstupem let nechápu. Nechápu, jak někdo může strávit život kritizováním jiných lidí a jejich životů, aniž by se na to pokusil podívat z jiného úhlu. Nerozumím tomu, proč mám jezdit navštěvovat lidi, kteří sdílí stejnou krev, ale nikdy se mnou nebudou sdílet nic dalšího, dokud se nezačnu tvářit jako loutka v jejich divadle. Nechápu, jak někdo může násilně využívat mateřskou lásku a nutit svoje potomky do věcí, které nenávidí, nechtějí a odmítají a pořád věřit, že i ve třiceti, stejně jako malí to prostě „pro sovu hodnou maminku" udělají. Je téměř nepochopitelné, jak vás lidé, co vás ani neznají umějí vyslechnout bez kritiky. A vaše vlastní rodina? Přece jste se sebrala a ujela 300 kilometrů, protože to chtěli! Sice jste se doma kroutila jak žížala, protože se vám nikam nechtělo a věděla jste, že budete odjíždět v slzách, naštvaná a nepochopená, ale zase jste proti své vlastní vůli ten krok udělala a rozjela se k nim.
Chtěla jste jim udělat radost a přivézt jim ten pocit, že jste tam s nimi! Vyčlenila jste si jediné volno na další čtvrtrok, abyste je potěšila. A potěšila jste se nebo jste je zase jenom roztrpčila všemi těmi věcmi, co pořád neděláte i když oni po nich tak touží? Rozebírají vás jako rozpitvanou žábu pod mikroskopem a pokouší se dát vám tvar a smysl, který už dávno máte. Milujete své rodiče takové, jací jsou se všemi jejich výstřelky, nemotáte se jim do toho, co dělají či nedělají a snažíte se je podpořit v nesmyslech, které jsou pro ně z nějakého důvodu důležité ať už je to denní chození pro čerstvé rohlíky, přestože mají dvě auta v garáži nebo vaření omáčky v pěti hrncích. Hrozně toužíte po tom, aby oni vás alespoň někdy brali absolutně stejně a zkusili vás pochopit, protože to by byl skutečný dárek pod stromečkem a pokud to nedokážou, aby alespoň mlčeli a nenaváželi se do vás. Kapesné a vlněné ponožky si můžou klidně nechat.
Místo toho sedíte v křesle a ceníte se na ně jako žraloci, abyste splnila svůj domácí úkol a zapadla do jejich skládačky. Přetvářka vás unavuje, ale musíte se smát a plakat stejně jako oni i kdyby vás to mělo zabít. A vlastně by vás to zabilo, protože vaše slušné vychování a láska k rodičům vám nedovolí dlouhodobě se jim zapírat a nezvedat telefony. Chvíli protestujete a zatvrzele se zapíráte a tak použijí třeba nemocnou babičku nebo vašeho mladšího bratra nebo vůbec kohokoliv, jako manévr, aby ve vás vyvolali výčitky a donutili dojet. A vy se ani letos podle pravidel nevzepřete a pojedete.
Nechcete je přece ranit, ani jim ubližovat a být zlobivé dítě. Nikdo z nás to nechce a vaše svědomí vám to nedovolí i když všichni vlastně jsme takové zlobivé děti a toužíme po svobodě a nadšení ze života, které z nás denně někdo vysává růžovým brčkem, pokud mu to dovolíme. Všichni chceme zažít tu vánoční pohodu bez posměšků, výčitek, popichování a vysvětlování toho, co by bylo, kdyby... Ale přestože tenhle dárek každý rok píšu Ježíškovi na seznam, asi se ho nikdy nedočkám. Takže šťastný štědrý večer a haleluja! Rodina se zase jednou sešla u ozdobené jedle. Toho tiku v mém oku si nevšímejte, to je křeč z radosti a blaženosti.


freeSATcz

Satelitní televize bez kompromisů, zábava pro celou rodinu, více než 70 programů

Prémiový balíček HBO MaxPak

6 kanálů za super cenu

Právě probíhá zimní kolo soutěže! Ročník 2018, 1.10. až 31.12.

Další nejnovější soutěžní fejetony čekající na Vaše hlasy!

Téma: Erotika

Erotické prádlo aneb přece nebudeš TAKOVÁ

Lucie Jeřábková, věk: 48 let

Přečíst

Každá z nás někdy touží po erotickém prádle, chceme překvapit svého partnera a zvednout si vlastní sebevědomí. Někdy se nám to povede,...

Téma: Zaměstnání

Vždy perfektně upravená

Lenka Staníčková, věk: 27 let

Přečíst

Šaty dělaj člověka. Upravená, neupravená, oblečená, neoblečená. O tom, co se Vám může přihodit v práci a jak se některé věci můžou...

Téma: Kamarádky

Zlatá česká klasika

Lenka Staníčková, věk: 27 let

Přečíst

O tom jak může vypadat klasická česká dovolená s přáteli na kolech. Šumava projetá křížem krážem, ušlapané nožičky a otlačený...

... všechny soutěžní fejetony

Home | Soutežní příspěvky | Chci si stáhnout román | Pravidla literární soutěže | Napsali nám | Vyhodnocení | Kontakt

© 2012 Global Publishing