Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: letní, Téma: Rodina
Když slovo "máma" bolí
Ivana Kukalová, věk: 52 let
Taky se vám stalo, že vaše matka dělá slovu "máma" ostudu? Nejste sami... Někdy se však už fakt nedá dělat nic jiného, než jí to prostě říct anebo definitivně odejít.
Když slovo „máma" bolí
Možná vám je vám třicet, čtyřicet nebo třeba i padesát a přitom máte to štěstí, že stále ještě žije vaše matka. Pokud jí slouží zdraví a je v pohodě, je to většinou fajn a zřejmě si užíváte společné odpolední kávičky a večerní sklenky vína, radujete se z vnoučat/pravnoučat a vtipně komentujete rodinné trapasy, které se staly včera nebo před dvaceti lety.
Co ale má člověk dělat, když jeho matka žije, slouží jí zdraví, ale v pohodě v žádném případě není? Ptáte se, jak je to možné? Proč se z některých matek s věkem nestávají moudré šaramantní stařenky, které disponují nadhledem, pochopením a láskou ke všem členům rodiny? Tak tuhle odpověď bych chtěla znát čím dál tím víc. Prostě někdy se to fakt stává, že místo mateřského pohlazení (které bodne v každém věku, co si budeme zastírat), dostanete maximálně panáka fernetu a návdavkem k němu pár výčitek místo něčeho dobrého k zakousnutí. Bohužel následkem toho pak máte chuť zakousnout vlastní matku. A ta si stále jede ve svých vlastních vyjetých kolejích rozmazlené patnáctileté holčičky, je hluchá ke všem racionálním i iracionálním argumentům a vysvětlením, vzteká se při sebemenších potížích a vlastně se non-stop tváří, že za všechno můžete vy, to její totálně nepovedené dítě.
Výše popsaný typ sebestředných matek, které často celý život používaly své dcery jako odrazové můstky svých životních výher a vítězství a které se i v pokročilém věku vytrvale brání přijmout fakt, že některé životní etapy prostě jednou skončí, má totiž často tzv. mateřskou lásku místo benzinu a paličatě přidává plyn. Čím víc jste jako dcera tolerantnější, chápavější a čím víc svou bezohlednou matku omlouváte, tím víc je ona na koni. Alespoň s vámi si to ještě může totiž užít. Po vás může z posledních sil do libosti rajtovat a vy držíte a nechcete to vzdát, protože „je to přece vaše máma".
Ale chcete-li přežít a u toho být relativně psychicky fit, nebývá vám, než si přiznat, že vaše matka zřejmě zapomněla dospět. Je to něco podobného jako na Seznamu.cz, když se vám nedaří otevřít e-mail nebo najít nějakou webovou adresu. Na obrazovce se objeví hláška: Něco se pokazilo... I ve vaší matce se asi něco pokazilo, možná se už kdysi někde stala chyba - těžko říct. Jenže co si máte počít vy, dcera, která už má vlastní děti (mnohdy i vnoučata), která už má svůj vlastní pohled na věc a je docela dost omlácená od života? Máte donekonečna poskakovat kolem zapšklé stařeny, která slovy jako „cit" a „pochopení" mlátí v jednom kuse do vaší zdevastované duše, a čekat, že se něco přece jen změní, nebo máte zvednout hlavu a konečně jí narovinu říct, že nejste trenažér pro její citové výlevy ani trampolína jejích věčně se měnících nálad a bouchnout definitivně dveřmi? Co z toho je vlastně víc morální?
Nevím, co v těchto případech doporučují psychologové a co sociologové, ale zato vím, že někdy prostě přeteče ta poslední kapka ze džbánu tolerance a pochopení. Často už vám nezbude nic jiného, než naslouchat svému pudu sebezáchovy a prostě jen docela obyčejně odejít tam, kde vás mají rádi. Věřte, že ta paní, co si říká vaše matka, ta to ve skutečnosti opravdu není.
Ivana Kukalová
