Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: zimní, Téma: Zaměstnání
počítání hvězd
Lenka Čapková, věk: 25 let
Mezi otroctvím a zaměstnáním je pouze malý rozdíl a to svobodné rozhodnutí,že budeme pracovat.Ale kolik jsme ochotni zaplatit za peníze?
Počítání hvězd
Možná je to kvůli mé nové únavné pracovní roli byznysmenky s chladnou obchodní logikou, možná že už mě nebaví ty předvánoční reklamy na výhodné půjčky, ale poslední dobou se cítím pod tlakem čísel na bankovním účtu víc, než obvykle, přestože oproti minulému roku, roste křivka mých příjmů nahoru.
„ Take that money watch it burn, sink in the river the lessons I´ve learned." Zpívají mi v rádiu One Republic na cestě do práce a najednou začínám vnímat i text a neberu onu píseň jenom jako chytlavou melodii, co si budu celý den broukat.*
Vzít všechny peníze a spálit je se mi najednou jeví jako ten nejlepší nápad na světě a představa, jak hoří, se mi jeví ještě lepší. Jenže jak vlastně hoří digitální číslice na účtu, které se jednou za měsíc přičítají a s každým nákupem odčítají a občas zmizí za poplatky za to, že nějaký bankovní počítač někde udělal onen odpočet, který by zvládlo dítě v páté třídě?
Vánoce v klidu za krásný úrok mi slibuje i poměrně známá nebankovní společnost v reklamě nalepené na lavičce v parku, kolem které procházím do kanceláře v nezvykle nepracovní hodinu. Když klient zapíská, musí se skákat, aby na účtu zase naskákaly ty jedničky a nuly, které pak vyměníme za spotřebiče a dárky pro známé, které se dají další rok někomu jinému nebo se v lednu octnou na místním bazaru. Onen binární matrix, co tvoří náš svět, mě postupně dohání k šílenství zejména v době na konci roku, kdy si uvědomím, že dovolenou bych mohla spočítat na prstech jedné ruky a kdy mají lidi tendenci dohánět resty, aby vkročili do dalšího roku s čistým štítem.
Vytřesu z hlavy filozofické úvahy a ponořím se do práce, po návratu domů mě ovšem ona rovnice opět překvapí. Tentokrát v podobě mé spolubydlící.
„Nesnáším chleba!" stěžuje si při mazání taveného sýru na obrovské krajíce, kterýma se bude ládovat v každé volné vteřině místo oběda, který v jejím zaměstnání navzdory občanskému zákoníku, vlastně neexistuje, protože se blíží vánoce a klientela si to žádá.
„Tak proč si nenamažeš rohlíky?" zeptám se jí pobaveně, zatímco si chystám vodu na čaj a do diáře v hlavě si na nákupním seznamu připisuju pečivo navíc.
„Rohlíky jsou drahé." Odpoví mi s vážnou tváří a pečlivě ukládá namazaný chleba do plastové krabice na svačinu, odloží ji do ledničky a nevzrušeně kolem mě projde do koupelny.
„Nesnášíš chleba, ale jíš ho, protože rohlíky jsou drahé." Opakuju si nevěřícně a musím potlačit vlnu smíchu. Není správné se vysmívat životním pravidlům jiných lidí. Vím, že její rodina má nezdravou ekonomickou bilanci, ale každý děláme, co se dá.
Z koupelny se ozve souhlasné potvrzení, zatímco opírám hlavu o futra, aby mě ona novinka neporazila, závěs v chodbě mi skýtá dostatek soukromí, abych se mohla tiše vyčerpaně hihňat.
Mluvíme tu o člověku, co pracuje fyzicky 22 dní v měsíci jako téměř každý smrtelník, na výplatní pásce má v nástupní době zhruba tolik, co můj přítel v zaměstnání po pěti letech, protože se všeobecně mluví o nějaké finanční krizi, na kterou se šéfové trvale odvolávají, aby nemuseli nikomu přidávat a jako s každou zpravodajskou novinkou, se s tím Češi smíří a budou brblat až v hospodě u půllitru čepovaného tekutého chleba.
„ Dal bych si pizzu," zavzpomíná můj přítel při sledování svého oblíbeného animovaného seriálu.
„Hm, kterou?" ani mě to nepřijde jako špatný nápad.
„Já nevím, jakou mají?" ptá se mě a sám vytahuje mobil, aby si prohlédl menu a vybral si, po čem jeho srdce touží.
„Mně objednej tu s tuňákem." Nechám ho dál přemítat a pozoruju postavičky na obrazovce.
Po chvíli ticha se na mě otočí s překvapivou otázkou: „ A neměli bychom radši šetřit? Přece jenom budou Vánoce a vleze nám to do peněz."
„To jste se všichni zbláznili?" vyskočím jako čertík z krabičky a on na mě nechápavě zírá s vytřeštěnýma očima.
Makám od nevidím do nevidím, neustále sleduju maily a odpovídám na telefony ještě v deset večer, když je třeba. Na delší dovolené dál než na chatě o víkendu, jsem naposledy byla kdys i v dávné historii, kterou si sotva pamatuji, celé září jsem fungovala na kofeinu a energetických tyčinkách a teď budu počítat, jestli si můžu dovolit pizzu, protože budou Vánoce?
A víte, že člověk vydrží až měsíc bez jídla? To by teprve byla finanční úspora, kdyby se jedlo jenom každý druhý týden, dokonce i hypotéka by se dala mnohonásobně rychleji splatit při konzumaci jídla pouze každý druhý měsíc. A co teprve, kdyby se zrušily Vánoce, Velikonoce, narozeniny, svátky, svatby, výročí, vycházky do kina, internet, auta a další zbytečné nesmysly, kvůli kterým člověk ráno vstává po zazvonění budíku. Mohli bychom se vrátit na stromy, stavět chýše ze dřeva a žít z lesních plodů a kdo by najednou potřeboval elektřinu v noci, když slunce svítí celých osm hodin a vlastně by nám možná i bylo lépe. Ale když už jsme si jednou vymysleli supermarkety, kina, internetové obchody, donášky ke dveřím a koupaliště i když v rybníce mezi kapry se dá v horkém létě zchladit stejně dobře, neměli bychom si ten „luxus" užívat a být spokojení?
Na světě existují chudí lidé, kteří skutečně nemají co jíst, kde spát a pijí vodu z kaluže, ale největší chudoba v České republice je v hlavě obyvatel tohoto zvláštního státu, kde má prakticky každý doma nacpanou ledničku potravinami ze slevových akcí, které se stejně nesní a vyhodí nebo se sní a pak se budou pracně odbourávat v posilovně. Kdy se pro nás stalo tak důležité mít všeho hodně a kupovat levně, místo toho abychom koupili málo, ale bez otroctví splátkovému kalendáři? Vážíme si sebe ještě vůbec nebo jsme sami sobě jen tak cení, jak vysoká je suma na naší výplatní pásce?
Uprostřed toho rozčilení, kdy mám chuť řvát až poprskám přítelovy brýle, se mi v hlavě objeví ona písnička z autorádia a stává se mým novým životním mottem: „Už nebudeme počítat dolary, budeme počítat hvězdy."
*Pozn.,One Republic - Counting Stars
