Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: jarní, Téma: Kamarádky
Pozor! Na druhé koleji odjíždí vlak...
Marta Furchová, věk: 63 let
Vlakové nádraží. Dívám se na ně z okna svého bytu. Jsme na hlavní trati, takže nádraží ožívá ještě velmi brzy zrána rachocením kol nákladních vlaků, jedoucích ku Praze...
Pozor ! Na druhé koleji odjíždí vlak ...
Vlakové nádraží. Dívám se na ně z okna svého bytu. Jsme na hlavní trati, takže nádraží ožívá ještě velmi brzy zrána rachocením kol nákladních vlaků, jedoucích ku Praze. Později přibývá cestujících, kteří se ještě pořádně neprobudili. Mlčenliví, popudliví. Mnozí ještě za velikého spěchu dojídají ranní housku nebo koláč. Mládež se houfuje před nádražní budovou. Hlasitě rokuje o sobotní diskotéce a s příjezdem vlaku rychle típá nedopalek cigarety. Choulí se do bundy s kapucí a rychle nastupuje do vyhřátého kupé. Nádražní provoz pulsuje s příjezdem a odjezdem vlaků. Kolem poledne je už zdánlivý klid. Tu přichází důchodce s hůlkou, který jede na zdravotní prohlídku do okresního města, tu matka s dítětem sleduje jízdní řád, když čeká na manžela, vracejícího se z cest. Několik školáků hlučně nastupuje do malého vláčku, aby je odvezl ze školy domů...
I já někdy používám vlakového spoje. Jízdní řády už nestuduju na nádraží, ale v teple domova si je najdu na Idosu. Tak se dozvím i o případném zpoždění vlaku nebo mimořádných událostech, jako je třeba výluka. Nebylo tomu tak vždy. Před lety se člověk musel spoléhat jen na jízdní řád nebo na ochotu nebo neochotu cestujících podat spolehlivou informaci.
Jednou, bylo mi asi 12 let, jsme jely s kamarádkou z tábora. Pobyt byl dvoutýdenní. V táboře se nám líbilo, ale přece jen jsme se těšily domů. Pro většinu dětí přišli rodiče nebo někdo blízký na nádraží. Děti měly těžký kufr a plno zážitků, se kterými se už chtěli těm doma pochlubit co nejdříve. Ale moji rodiče pracovali až skoro do večera, takže neměli čas pro mne dojet na nádraží do blízkého města. Moje spolucestující, kamarádka z tábora Iva pobývala u babičky o vesnici dál, než jsem já bydlela. Rodiče měla v okresním městě. Byli velmi vytíženi provozem restaurace a Iva žila u babičky, která alespoň nebyla stále sama. Babička ale už nebyla nejmladší a pro vnučku do nedalekého města také nepřijela. S Ivou jsme se domluvily, že to zvládneme a že dojedeme domů samy. Když jsme vystoupily z vlaku, který celou naši skupinu dovezl z tábora, musely jsme ještě přestoupit na jiný osobní vlak. Naše bydliště bylo jednu stanici od města výstupu, ale jiným směrem, než jsme se z tábora vracely . Zakoupily jsme si jízdenku a vyšly na perón. Zrovna přijel na 2. kolej vlak, směřující naším směrem. Nastoupily jsme.
Do kupé jsme ani nešly, zůstaly jsme stát v uličce u samých dveří. Bavíme se spolu a jedna z nás nahlas říká: „Dál ani nepůjdeme, vždyť hned vystupujeme." Vedle nás stála nějaká paní, která se také nešla posadit do vagónu, ale čekala na plošince u dveří. Neříkala nic. Napadlo nás, že i ona bude brzy vystupovat. Najednou se ozval pískot výpravčího. Jasný pokyn k odjezdu. A vlak se rozjel. Ale hned, jak se rozjel se nám zdálo, že něco není v pořádku. Nabíral stále větší a větší rychlost! A to i ve chvíli, kdy se blížil k naší cílové stanici! Už jsme začaly tušit zradu! A taky jo. Vzápětí, to už jsme míjeli naše bydliště bez zastavení, přišel průvodčí.
Nejprve na nás šel trochu zhurta, ale když viděl, jak jsme nešťastné, kapituloval. Ano, nastoupily jsme omylem do rychlíku, který nám doma samozřejmě nezastavil. Jel ještě 6 daších stanic, než přibrzdil a posléze zastavil v okresním městě! Průvodčí se po prohlídce jízdenek ostatním cestujícím k nám vrátil a slíbil nám, že nás posadí na ten správný vlak. To bylo od něj hezké, akorát, že místo v 7 hodin navečer přijedeme domů ve před devátou! Telefony po ruce nebyly, tak jako jsou dnes, takže jsme ani neměly možnost dát rodičům a babičce o sobě vědět. Zatelefonovat by se dalo, třeba rodičům Ivy, ale my jsme byly naprosto bez prostředků! Neměly jsme ani korunu! Ivu napadlo, že bychom nějak /asi načerno/ dojeli k ní domů. Tam bychom přespaly a zpátky se vrátily až druhý den. S tím jsem nechtěla souhlasit. Naši by mne hledali. Tomu jsme se nevyhnuly i tak. Když jsme se ve stanovenou dobu neobjevily doma, začali se moje rodiče, Ivina babička a poté i rodiče Ivy shánět, kde jsme. Když jsme ani za hodinu domů nepřišly, začali ze zoufalství chodit podél trati a hledat nás. Zdali jsme nevypadly z vlaku! Pak je napadlo, co se asi stalo. Protože ve chvíli, kdy jsme vystupovaly u nás na nádraží z vlaku, vítala nás už šestičlenná delegace rodinných příslušníků! Obojí rodiče, babička Ivy a dokonce i můj starší bratr! Jak byli rádi, že nás vidí! No, bylo to vzájemné. S mým bratrem jsem jela o rok později k tetě na prázdniny. Cestou jsme museli přestupovat. Raději jsem se dvakrát zeptala přímo na nádraží výpravčího, zda je to vlak osobní. Cestujícím ani bratrovi jsem po té špatné zkušenosti už moc nevěřila...
