Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: jarní, Téma: Muži
Utajené nákupy
Eva Haltufová, věk: 59 let
Každý trpíme nějakou tou úchylkou. Ovšem možná díky těm úchylkám je náš život pestřejší a dokonce může upevňovat manželství. Ale pozor, všeho moc škodí.
Utajené nákupy
Milé ženušky, taky máte někdy pocit, že jste přešvihly rodinný rozpočet? A tak botičky, kabelky, náramky či jiné nezbytnosti, které jste nutně musely mít jaksi nad rámec rodinných výdajů, končí na čas v útrobách skříně a čekají na svoji příležitost a na světlo světa se dostanou až po zažehnání nebezpečí, což znamená až je jisté, že zbylo jak na nájem, tak na chleba?
Já to nedělám jinak a myslím, že tak činila moje matka i babička. A dělají to i moje kamarádky. A hlavně - funguje to skvěle! Sama jsem se přesvědčila, že v rámci zachování manželství a potažmo i zdraví je použití této metody přímo žádoucí. Myslím, že zvláště novomanželky by se měly poučit, ale rozhodně je k tomu nechci nabádat. Nepotřebujete k tomu téměř nic, stačí jen trochu obratnosti, fantazie a nějaký ten úkryt. Někdy se moje manévry jeví jako zcela zbytečné, protože manžel si nové věci na mě prostě vůbec nevšimne. Na jednu stranu jsem ráda, alespoň se nemusím vykrucovat a zpytovat svědomí, ale na druhou stranu mám pochybnosti, zda ho ještě vůbec zajímám. Přeci to dělám i pro něho. Jednou jsem takhle vylovila ze skrýše utajené šaty a k mému překvapení mi manžel zalichotil: „Sluší ti to, ty šaty máš nové?" „Ne, jsou vyprané v Pervolu", málem jsem vyprskla smíchy, naštěstí jsem nasadila mírně překvapený výraz a bravurně ze sebe vysypala lety osvědčenou větu: „Ale ne, ty mám přece dávno". Jen ji musíte mít nacvičenou a říct ji dostatečně ledabyle, aby nepojal jakékoliv podezření. S touto odpovědí je manžel vždy spokojen a dál nic nepitvá.
Pocit provinění při koupi nějaké té parádičky, která není až tak prvořadá a je jen a jen pro mě a moje , se zasekl drápkem v době, kdy jsme opravdu počítali každou korunu a přendávali finance z jedné obálky do druhé. Každý měsíc jsme spočítali výplaty, přiměřené částky nastrkali do obálek a zapsali. Těch obálek jsme měli několik, jednu s nápisem jídlo, druhou s nápisem nájem a poplatky, třetí byla nadepsána děti, čtvrtá jízdné a na poslední se skvěl nápis kultura. Ta v rámci rozpočtového opatření dost často zela prázdnotou. Ovšem když jsme dostali od babičky z vesnice vejce, maso a zeleninu, penízky z obálky na jídlo putovaly například do té s kulturou. Samozřejmostí bylo si nechat nějakou tu korunku pro strýčka Příhodu.
Můj manžel je vášnivým sběratelem dýk. Shromažďuje je roky, má jich pěknou řádku a některé z nich patří mezi opravdové skvosty. Však je na svoji sbírku náležitě hrdý. Zrovna nedávno za ním přišel jeho kamarád, který má stejného koníčka. Oba zrovna se zápalem řešili nějakou burzu. Ani nezpozorovali, že jim nesu kávu a mému sluchu byla dopřána věta mého milovaného: „Doufám, že to jednou neprodá za cenu, za kterou jsem jí řekl, že jsem to koupil". Tak asi tak, milé ženy.
