Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: zimní, Téma: Rodina
Něco je ve vzduchu
Jitka Kubešová, věk: 56 let
O tom, jak někdy nastane v našem životě den blbec. Každý to někdy poznal. Někdy nás to vydeptá, někdy pobaví, někdy s tím bojujeme a někdy nad takovým dnem zvítězíme a uděláme červenou čáru a řekneme si: jedeme dál ...
To ráno vypadalo jako každé jiné. Jen s jedním rozdílem. Ve vzduchu byly cítit potíže. Znáte to. Nějaký vnitřní hlas, který vás nenechá na pokoji a stále vám našeptává: „Dnešek bude problémový". Zaháněla jsem tu myšlenku na možné potíže, ale moc se mi to nedařilo. Chtěla jsem předejít nadcházející katastrofě. Věděla jsem, že když na něco pomyslím, často se stává, že se to vyplní. Tedy abych to upřesnila. Nevím, čím to je, ale ty katastrofy se vyplní. Vždycky. Tak jsem si ten den ordinovala pozitivní myšlení. Ale stále bylo něco ve vzduchu.
Hned po příchodu do garáže a nastartování auta, začalo na mě zlověstně blikat výstražné světýlko. Snažila jsem se ho ignorovat, ale za pár minut již neblikalo, nýbrž svítilo. Začala jsem se obávat nejhoršího. Telefonát synovi a následně do servisu mi potvrdil, že něco není v pořádku. Ani jsem nechtěla pomyslet na to, co si na mě můj miláček opět vymyslel. Nemyslím toho doma, ten je jakž takž v pohodě. Ale tento stříbrný na čtyřech kolech. Nějak jsou s ním v poslední době stále nějaké potíže. A znáte to. Co vás naštve častěji než potěší, máte chuť vyměnit za něco lepšího. Jenže ...
Bližším ohledáním v servisu zjistili docela značnou závadu. Můj miláček prostě vypověděl službu v tom nejméně vhodném okamžiku. „Paní, autíčko zde musíme na čas ubytovat a podívat se mu na zoubek", tak trochu škodolibě prohodil servisák. Byl by to jinak docela milý chlápek, jenže v tuto chvíli jsem měla chuť jej uškrtit. Když jsem strávila nemilou informaci, že budu pár dní nepojízdná a částečně jsem se srovnala s tím, že své těžce vydělané peníze neuložím na účet, nýbrž zmizí v útrobách stříbrného plechového miláčka, přišla další sprcha. „Dejte si v automatu kafe a technik se na to podívá, abyste věděla, jak dlouho si tady ten váš stříbrný fešák poleží", s úsměvem bouchnul servisák za sebou dveřmi.
Usrkávala jsem kafe bez chuti z automatu. „Tak paninko, bude to dost nákladná oprava a počítejte tak maximálně deset dní". Cože? To se snad zbláznil. Deset dní? To můžu „zavřít krám" a odjet na Hawai, protože tím pádem jsem bez práce. Za chvíli mi volá kamarád Pepa: „Neboj, to vyřešíme. Zavolám Karlovi, udělá ti to za polovinu. Zítra tě vyzvednu a autíčko převezeme k němu do dílny". Uklidnilo mě to. Jenže pořád stejně něco bylo ve vzduchu. Nepočítaje zvrtnutý kotník cestou zpátky, utržené poutko u bundy a znojemské okurky, které povolili v mojí parádní kabelce. Než jsem to zjistila, plavaly moje doklady, klíče i rtěnka ve sladkokyselém nálevu. „Do háje, to není možné, jakou já mám smůlu", vztekle jsem vysypávala před domem své poklady z kabelky a balila je do papírového kapesníku. Kabelka i s lahví okurek bez nálevu letěla do popelnice. Sorry, ale odpad vážně někdy netřídím.
Ano, něco bylo ve vzduchu. Kouřová clona u vchodových dveří mě hodila zpátky na chodbu. Proboha, co se to tady děje? Na plotně ležela moje nová pánev a na ní se černalo něco neidentifikovaného. Že by tak trochu spálený krůtí řízeček? Tak trochu dost spálený. „Mami, vařil jsem si oběd, ale měl jsem dost dlouhý telefonát, promiň", zkroušeně se na mě podíval můj syn. Otevřela jsem dokořán okna, ať si toho bezva vzduchu užijou i sousedé. Byla jsem nad věcí. Nebudu se rozčilovat a věci tak intenzivně prožívat. Uvařím si konečně dobré kafe a nalakuju si nehty, ať zítra na Karla zapůsobím a autíčko mi dá rychle do pořádku.
Kafe bylo fajn, jen s tím lakem jsem to trochu nevychytala. Vymstil se mi můj hloupý zvyk odkládat otevřenou lahvičku vedle sebe na pohovku. Jak skočil kocour, pohovka se mírně prohloubila, lahvička se zhoupla a najednou ležela na boku a z ní vytékala temně rudá tekutina podobná krvi. „No to snad není pravda", zaúpěla jsem. Vytékající červená tekutina vytvořila na pohovce nádherně lesklou do stran se rozlévající skvrnu. Měla jsem chuť se rozbrečet. Prostě dnes už toho bylo ve vzduchu až příliš. Chci spát, všechny ty dnešní trable zaspat. Zdál se mi krásný sen. Vznášela jsem se na bleděmodrém obláčku a dívala se na to švitoření na zemi. Všichni v tom snu byli šťastní a veselí.
Jenže ranní probuzení tak veselé nebylo. Volal Pepa. „Nezlob se, ale nepřijedu. Karel se včera večer zmrskal v baru a spadl ze schodů. Má zlomenou klíční kost a tři měsíce si ani neškrtne". No paráda, to ten den zase pěkně začíná, vrtalo do mě jedno z mého Já. Mysli pozitivně, nabádalo mě mé druhé Já. Tak jo, poslechnu. Telefonát do servisu mě mile překvapil. „Tak paninko, ten náhradní díl jsme sehnali, taky cenu jsem vám udělali parádní a tu stříbrnou krásku si můžete odvézt už zítra po obědě", oznamoval mi do telefonu servisák. Vždyť jsem říkala, že to byl docela milý chlápek. No, popravdě, ta cena až tak parádní nebyla, ale zase ušetřím za několik párů bot, které bych za tu dobu prošlapala.
Cestou do práce jsem si prozpěvovala a něco jsem cítila ve vzduch.
Že by jaro?
