Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: letní, Téma: Rodina
Akutní zánět !!!
naděžda šefránková, věk: 47 let
Akutní zánět slepého střeva není nic příjemného,ale co když se jedná o úplně něco jiného? Jak správně rozpoznat příznaky?
Sedím v čekárně na chirurgii a už přes hodinu vyhlížím, kdy se otevřou dveře a zazní mé jméno. Co se stalo? Co dohnalo mne, odpůrkyni návštěv u lékaře, na vyšetření? Už třetí den mne bolí břicho a všechny příznaky odpovídají akutnímu zánětu slepého střeva . Po konzultaci s kolegyněmi v práci a mojí sestrou, která měla přesně stejné bolesti a skončila na operačním stole, jsem zrušila týdny objednanou návštěvu kadeřníka a vydala se do naší nemocnice. Asi jsem měla nejprve navštívit svoji obvodní lékařku, jak mne upozornila přijímací sestra, ale já opravdu myslela , že akutní je prostě akutní. Hlavně že mám kartičku pojištěnce.
Sedím v čekárně , což je dlouhá chodba, oprýskané zdi, dokonce mi pod nohama proběhne párek štěnic. Ve zdravotnictví je stále co zlepšovat. Setra u příjmu zřejmě musela odhadnout můj stav lépe než já , neboť zatím všichni co přišli po mně , už byli vyšetřeni. Slečna sedící naproti je úplně zelená, drží se za břicho, hlavu položenou na rameni svého přítele. On ji hladí a něco šeptá do vlasů. Já jsem tu sama, v ruce držím mobil a přemýšlím komu zavolat, s kým se podělit o svůj strach. Nechci jít na operaci, nechci ležet v nemocnici, chci domů, utírat prach, uvařit nějakou dobrotu, ale křeč v břiše mi ohlašuje, že jsem tu správně. S hrůzou zjišťuji ,že nemám nikoho, na koho bych se mohla obrátit. Mám sice sestru, ale ta je sto kilometrů vzdálená a právě je po noční, s určitostí bude spát. Vláďa. Mám ještě Vláďu .Tedy do minulého pondělí odpoledne jsem ještě měla , pak jsme se pohádali a on práskl dveřmi . Pohádali jsme se kvůli blbosti. Jsem odborník na hádání se kvůli blbostem, když mám svůj den. Co bych právě dala za jeho pohlazení , nastavené rameno, či milé slovíčko. Nevím, kde mám teď větší bolest, jestli v břiše nebo na duši. Dochází mně , že Vláďa není tak špatný. A že ten čas, co jsme spolu , byl moc pěkný. Dochází mně , že mi chybí . Ne, neblouzním. Jak jsem uvedla už při příjmu, teplotu jsem neměla. Je mi smutno, samota je ohavná věc a já prostě neumím být sama a hlavně nechci. Dává se do mne zimnice.
Zelenou slečnu odvádí na vyšetření a i mé jméno zazní čekárnou. "Ano, kartičku pojištěnce mám, "hlásím. Po pár minutách jsem zas v čekárně. Výsledky krve a rentgenu budou do hodiny. Jupí . V čekárně je stále rušno, přicházejí pořád noví pacienti. Míjejí se tu vozíky vezoucí nemocné a hlučné uklízečky. Vážní lékaři jdou tam a za chvilku zpět. Prochází i krásné, rozesmáté sestřičky s pečlivě naneseným makeupem. A z diskrétní zóny do toho každou chvíli zazní : "Kartičku pojištěnce! "Čekárna se zaplnila, už nevypadá tak staře a osiřele. Přemýšlím, kdo mi zabalí věci, jestliže půjdu na operaci. Kde mám vůbec župan? A hlavně nesmím zapomenout na přezůvky! Přemýšlím, co asi dělá Vláďa. Mám hroznou chuť mu zavolat a omluvit se mu. Možná se omlouvat nebudu. Měla jsem pravdu. Stejně se mu asi omluvím, mám ho přece ráda. Jsem tu tak sama s tím mým slepým střevem, že mám skoro slzy na kraji. Vzlykám a přiběhne ke mně sestra . "Jak vám je?",ptá se. Uklidním ji a ona po té uklidní mne :" Výsledky budou každou chvilku."
"Nemáte poslední dobou stres?" zkoumavě si mne doktor prohlíží. Výsledky jsou totiž v pořádku. Hodnoty v krvi mám normální a břišní stěna je měkká ,dobře prohmataná. I rentgen se jeví bez strukturálních změn na zobrazeném skeletu. Mám důvod se radovat. Sláva! Ale sedím a civím na lékaře. Možná, kdybych šla na operaci, Vláďa by mi odpustil. Slitoval by se nade mnou a vrátil by se ke mně. "Mohu vám píchnout injekci na křeče , pokud chcete, "nabízí lékař. Injekci na křeče? Chci injekci na lásku nebo injekci proti smutku. Chci vakcínu , co mi pomůže Vláďu vrátit. Procházím čekárnou a pomalu se šourám ke vchodu. Zelená slečna dopadla hůř, odchází na oddělení příjmu. Dopadla hůř? Má svou lásku, která jí podpírá, počká na ni a až bude po všem, zase si ji odveze. Závidím ji.
Vycházím z nemocnice . Začíná pršet a já nemám deštník. Ozve se zatroubení. Na parkovišti stojí Vláďa opřený o svoji Fabku . "Tak kde mám to moje střevo? "zvolá na mne a já utíkám. Vůbec nevypadám na zánět slepého střeva ale naopak. Kličkuju mezi autama a dešťem a směju se. Takhle zvesela mají opouštět pacienti nemocnici. Srdce mi buší jak o závod. Bolest břicha je ta tam. Vlítnu Vláďovi do náruče a vzlykám. Tentokrát však štěstím.
