Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2018, Kolo: zimní, Téma: Kamarádky
Mé nejlepší kamarádky
Jana Kořánová, věk: 71 let
Vzpomínky nám nikdo nevezme a vracet se k nim do mládí je krásné. Tak upřímné a oddané kamarádky bývají snad jen v dětství. A to bylo dětství válečné, skončila druhá světová válka.
Má nejlepší kamarádka z mládí.
Vzpomínám si dost často na mou první kamarádku z mládí. Jmenovala se také Jana, jako já. To jsme ještě nechodily do školy, když jí umřela maminka a ona zůstala sama s tatínkem, který měl velké zahradnictví. V té době ještě nebyly schody a parková úprava Na Korábě v Praze - Libni, ale hladký kope, vedle zahradnictví tatínka Jany. Později , když jsem již začala chodit do školy, jsem jej cestou ze školy, sjížděla po zamrzlém sněhu na školní tašce z Korábské školy. Chodila jsem tam od třetí třídy a hned jsem byla zvolená předsedkyní třídy. Do první a druhé třídy jsem chodila na Libuš, kam chodila i tato Jana, ale do jiné třídy. Budu jí nazývat jako Jana, číslo 1, protože v té první třídě jsem seděla a také kamarádila se spolužačkou, také Janou, číslo 2. Vím, že byla malá a velmi roztomilá. Chodila jsem ji vyprovázet k nim domů, neboť bydlela blízko školy. Začala být koncem první třídy vážně nemocná s leukemií a nedochodila ani první třídu a zemřela. Její maminka se z toho trochu zbláznila. Zvala mě k nim, asi ji po Janě bylo hodně smutno. Na její památku měla zařízený jednu místnost v bytě, s urnou a s velkou fotografií z které se Jana na mne dívala ať jsem šla v té místnosti kamkoli.
S Janou , číslo 1 jsem kamarádila celou dobu, kdy jsme chodily obě do Základní školy. Po škole jsme byly stále spolu. U nás v bytě nám můj tatínek udělal stolek se dvěma židličkama. Tatínek byl truhlář a velmi šikovný. A tak jsme tam někdy obědvaly, jindy svačily to, co nám moje maminka přichystala. Jana mi byla hodně blízká, jako by byla mojí sestrou. To naše přátelství bylo velmi prospěšné, neboť Janě v pěti letech zemřela maminka a já měla nepřející, sobeckou a agresivní starší sestru, která se ke mně nechovala nikdy dobře. Po úmrtí Janiny maminky se její tatínek znovu oženil. Říkalo se, že si vzal jeho první lásku z Klecan, odkud oba pocházeli a kam nás obě brával autem k jeho matce, tedy k babičce Jany. Pamatuji se, že jsme od ní dostávali hrnek čerstvě nadojeného kozího mléka. Pak jsme tam běhávaly s Janou po kopcích vysoko nad Vltavou. Jednou, když nás Jany tatínek vezl do Klecan, tak jsem při jízdě zůstala viset na otevřených dveřích auta, které byly rozbité a špatně se zavíraly. Naštěstí jsme jeli pomalu, tak to dobře dopadlo.
Janina druhá máma, tedy její macecha, mě neměla moc ráda a i na Janu nebyla moc hodná. Sama neměla děti a Janin táta byl její první muž. Našemu přátelství s Janou moc nepřála. Jak byla dlouho sama, tak nějak zatrpkla a byla dost nevrlá. Na návštěvy jsem k nim již nemohla chodit a na Janu jsem čekávala pře jejich domem. Bydleli v takové malé vilce proti oknům našeho domu.
S Janou jsme pomáhaly jejímu tatínkovi v jeho zahradnictví. Zalamovaly jsme listy květáků, aby nezežloutly od sluníčka, trhaly jsme ryvíz a angrešt pro jeho zákazníky a chytaly trubce- čmeláky. V té době jsem mé mamince nosívala náruč vyčleněných květáků, co se moc nepovedly a měly tendenci růst do květů. To byla má první výslužka v životě. Hrávaly jsme si s Janou i v krásné zahradě kolem Grábovy vily u Košinky, kde byla v té době Střední zdravotnická škola. S touto nádhernou zahradou sousedila vila, kde bydlela Jana s tatínkem a později i se svou druhou matkou. Z našich oken bylo na tuto pěknou zahradu dobře vidět. Tehdy byla ještě větší, než dnes, kdy je z Grábovy vily kancelářská budova patřící k Městskému úřadu Prahy 8 a kam dnes dávám obrázky na výstavu s názvem Atelier výtvarníků.
Ale abych se vrátila do doby našich dětských let. V té době končila druhá světová válka a Libeň v těchto místech byla bombardovaná na Košince, kde bylo hodně podniků a továren. Běhali jsme, po sirénách, do sklepů a vzpomínám si, že jednou, to byla Jana s ovdovělým tatínkem ještě sama, jsem nestihla přeběhnout k mým rodičům, a zůstala jsem u nich. Byli jsme všichni opřeni o zdi vilky a čekali jsme, až nálet skončí. Naštěstí bomby nepadly do těchto míst. Byla to těžká doba!
Ale abych se vrátila do dob naší školní docházky. Po Základní škole jsem nastoupila do průmyslovky, zatímco Jana se šla učit na prodavačku a naše „cesty" se rozešly. Tam jsem seděla v první lavici se Zorkou , s kterou jsme také kamarádily. Také jsme se navštěvovaly i v našich rodinách. Bydlela ve Vokovicích ve velké vile a měla také starší sestru, jako já. I její starší sestra, stejně, jako ta má, neměla kamarádky a tak jsme se se Zorkou domluvily, že je seznámíme. Čekaly jsme, jak to dopadne, když k nám nemají nejlepší vztah? Ukázalo se , že si také „nepadly do oka", začaly si přebírat hochy a neměly se rády. Čekaly jsme to, se Zorkou, podle jejich chování k nám. Zatímco my jsme si se Zorkou rozuměli tak, že jsme spolu jezdily i na praxe a celé studium nám kamarádství vydrželo. Je krásné si občas sednout a zavzpomínat, jaké to tenkrát bylo.
