Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Rodina
Jak se z hororového zážitku stalo velké dobrodružství
Zdeňka Martincová, věk: 35 let
Návštěvy u dětského lékaře s dcerkou pro mě bývaly jako za trest. Elli vždy začala plakat, jakmile jsme vstoupily do ordinace a plakala ještě dlouho poté, co jsme z ní odešly. Když jsem se dozvěděla, že s ní budu muset na odběr krve, pěkně ve mně hrklo! Naštěstí jsem dostala příležitost změnit hororový zážitek ve velké dobrodružství ...
Jak se z hororového zážitku stalo velké dobrodružství
Návštěvy u dětského lékaře s dcerkou pro mě bývaly jako za trest. Elli vždy začala plakat, jakmile jsme vstoupily do ordinace a plakala ještě dlouho poté, co jsme z ní odešly. Když jsem se dozvěděla, že s ní budu muset na odběr krve, pěkně ve mně hrklo!
Když bylo dceři rok a půl, musela jít na krevní testy kvůli podezření na boreliózu. Jednak mě vyděsila samotná diagnóza, jednak skutečnost, že budeme muset absolvovat odběr krve. Dopředu jsem se toho obávala a říkala jsem si, že to holt musíme nějak přežít.
Dostavily jsme se do odběrové místnosti v nemocnici. Sestřička evidentně neměla zkušenosti s tak malým dítětem a nedařilo se jí krev nabrat. Elli plakala a doslova se s námi prala. Byla vystrašená. Nechtěla na sebe nechat ani šáhnout. A já vůbec nevěděla, jak jí pomoct. Nic nepomáhalo. Sestřička to nakonec vzdala.
Doprovodili nás na dětské oddělení, kde se nás ujaly jiné sestřičky. Hned od začátku na Elli povídaly a zpívaly si s ní písničky. Krev jí odebraly celkem v klidu a Elli jim při odchodu dokonce s úsměvem zamávala. Tehdy mi začal v hlavě vrtat červíček, že by návštěva u lékaře mohla probíhat i jinak.
Diagnóza se bohužel potvrdila, ale naštěstí jsme to zachytili v době, kdy je nemoc dobře léčitelná.
Po roce jsme měly jít na kontrolní testy. Neobávala jsem se ani tak výsledků testů, protože jsem na dceři nepozorovala žádné příznaky nemoci, ale měla jsem strach z odběru krve. Ještě jsem si pamatovala, jak hrozné to poprvé bylo. V té době už jsem naštěstí díky partě skvělých rodičů z jednoho online kurzu pochopila, že můžu dceři pomoci, aby ten „nepříjemný zákrok" v pohodě zvládla. Zmiňovaný červíček se provrtal až na povrch a ukazoval mi nové cestičky, kudy se můžeme vydat :-).
Rozhodla jsem se, že se na odběr krve důkladně připravíme. Spolu. Že si z toho uděláme velké dobrodružství. A naskytla se mi k tomu skvělá příležitost.
Byla jsem znovu těhotná a měla jsem jít na krevní testy, a tak mě napadlo, že bych tam mohla Elli vzít sebou, aby viděla, že to vlastně není nic děsivého, a že když to zvládne mamka, zvládne to i ona. Chtěla jsem ji do toho aktivně zapojit, a tak jsem jí navrhla: „Elli, za pár dní bys měla jít na krevní testy, abychom věděly, že jsi zdravá a že ta nemoc, kterou jsi měla, už v tělíčku není. Zítra se chystám na odběr krve, abych se ujistila, že já i miminko v bříšku jsme oba v pořádku, a tak mě napadlo, jestli bys chtěla jít se mnou. Viděla bys, jak to probíhá a že se to dá zvládnout."
Elli nadšeně souhlasila. Druhý den jsme společně vyrazily do odběrové místnosti. Byl to pro ni velký zážitek. Z obávaného odběru krve se stalo velké dobrodružství. Celou dobu byla potichu (což je u ní jev neobvyklý. Brebentí od rána do večera ) a s vážným výrazem ve tváři pozorovala vše, co se v ordinaci odehrávalo. Sestřička ji s úsměvem na tváři pozorovala, ale nic nekomentovala.
„A maminko, bolelo tě to?"
„Ani ne. Jen to trochu píchlo."
Když jsme odsud odcházely, nadšeně mi povídala, jak se těší, až taky půjde na tu krev a že chce taky takovou náplast jako já. Několikrát za den byla zkontrolovat vpich na mé ruce, a pak mi opatrně strhla náplast.
Když jsme za pár dní vyrážely s dcerkou na středisko, byla jsem klidná. Tušila jsem, že tentokrát proběhne odběr krve bez problémů. Elli se mnou vešla do ordinace a posadila se na postel. Jen sestřička se trochu vyděsila, když zjistila, že krev bude odebírat tomu dvouapůlletému špuntovi.
„Nebojte se, ona ví, co ji čeká a zvládne to," uklidňovala jsem ji. Moc mi nevěřila, ale brzy se o tom sama přesvědčila. Elli jí podala ruku, párkrát s ní zapumpovala (jako před tím maminka) a čekala. Když jí injekční stříkačka zajela pod kůži, na malou chviličku se zarazila, ale ani nepípla a statečně držela.
„Mami, ani to nebolelo. A taky dostanu tu náplast?" štěbetala spokojeně.
Sestřička se rozplývala nad tím, jak to úžasně zvládla. „To jsem ještě nezažila, aby bylo dítě tak v klidu." Musela jsem trochu zamrkat, abych zaplašila slzy dojetí, které se mi draly do očí. Byla jsem na nás obě pyšná, jak jsme si s tím dokázaly poradit.
Testy naštěstí dopadly dobře. Mohla jsem si vydechnout podruhé.
Jsem moc ráda, že jsem situaci nepodcenila a dceru připravila na to, co ji čeká. Rozhodně se to vyplatilo. Z hororového zážitku se stalo velké dobrodružství. A to byla pro mě obrovská věc. Strašně se mi ulevilo, že už pro nás návštěva lékaře nemusí být stresující zážitek, ale pohodová záležitost, kterou si spolu navíc můžeme užít.
