Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: letní, Téma: Rodina
Bůh dal, bůh vzal a ponechal
Jana Dvořáková, věk: 37 let
Příběh o mateřství, o chvílích, kdy život odchází a přichází v jeden den. O pocitech radosti a smutku v jeden přítomný okamžik. O ženské intuici a o schopnosti příjímat vše, jak přichází.
Bůh dal, bůh vzal a ponechal
Málokdy se podaří, aby žena otěhotněla do tří měsíců po porodu. Nám se to podařilo, neplánovaně, čtvrté v pořadí. Když jsem to zjistila, přišla vlna lehké paniky, jak to zvládnu a vlna strachu, co na to partner. Když jsem mu novinku oznámovala, napjatě jsem čekala jeho reakci. Na tváři vykouzlil tak nádherný úsměv, vyjadřující vše. Radost a lásku. To stačilo, nemusel nic říkat. Přišla další vlna, velké úlevy. Najednou jsem věděla, že všechno je a bude v pořádku. Že já to zvládnu, nejsem na to sama, jsme na to minimálně dva, s dalšími dětmi je nás pět.
Péčí o miminko a domácnost čas běžel rychle. Zprávu jsem zavolala své porodní asistentce, taky se smála. Vždyť byla nedávno u porodu naší dcerky. Domluvily jsme termín, kdy se na nás přijede podívat. Věděla jsem, že k doktorovi jít zatím nechci, a první návštěvu naplánovala až ke konci prvního trimestru.
Když poslední měsíc téměř končil, prožívala jsem nějaký stres. Najednou jsem měla pocit, že všechno je špatně, že nic nezvládám, jsem pořád podrážděná a rozčilená. Trvalo pár dní.
Jednu sobotu ráno jsem měla potřebu totálního klidu a ticha. Chtěla jsem odpočívat, a jen tak být, cítila jsem, že se mi vůbec nic nechce. Ale jako obvykle, pocit, že se musím postarat o děti, mě zvedl z postele. Děti se chovaly jako obvykle, hrály si, zpívaly a tancovaly a měly spoustu energie. Měla jsem pocit, že to s nima doma nevydržím a že musíme ven. Naplánovala jsem cestu do města do cukrárny přes zahradnictví, kam si občas chodím dělat radost do zahrádky. Tak jsme vyrazily, celá rodina. V malém prostoru auta jsem si říkala, že se asi zblázním. Byla jsem nervozní, naštvaná, na děti jsem křičela. Neuvědomovala jsem si, jak moc potřebuju ticho a klid jen pro sebe, aspoň na chvíli. A jak moc neposlouchám sama sebe. Výlet skončil dřív, než jsme stačily dojít do cukrárny, už jsem to nevydržela a zavelela odjezd zpátky domů. Cítila jsem se hrozně. Cestou jsme se zastavily ještě v zahradnictví. Tam jako na potvoru bylo více lidí než obvykle. Stála jsem v řadě s dotazem na prodavačku a byla šíleně netrpělivá. Všchno se ve mě mlelo a celý svět se točil. Byla jsem jako vzteklé malé dítě, co vše potřebuje teď hned. A ten pocit "teď hned, už nemám čas", neodcházel.
Najednou jsem to ucítila. Krvácím. Beze slov jsem rychle došla do auta, dojeli jsme za pár minut domů. Šla jsem rovnou do koupelny. Najednou všechny myšlenky zmizely, ani slovo, najednou bylo to ticho, pokterém jsem tak od rána toužila. Najednou byl klid. Zavolala jsem porodní asistentce a vše jí popsala. Hovor ukončila slovy: "Rozlučte se s miminkem". Víc jsem neslyšela.
Dívala jsem se na sebe do zrcadla, slzy mi tekly po tváři, nemohla jsem se pořádně nadechnout. A měla jen otázku: " Proč jsi mi Bože daroval dítě a teď mi ho zase bereš? Nechápu to." Odpověď nepřišla. Zapálila jsem svíčku a s miminkem se rozloučila. S pocitem roztrhaného srdce na kusy jsem si šla lehnout. Cítila jsem se slabá a jakoby ve vzduchoprázdnu. Nebyla jsem schopná myslet ani mluvit. Jen pořád ta otázka PROČ? Proč, když už jsme minimko přijali do rodiny, i když přišlo neplánovaně. Proč, když už jsem začínala mít pocit, že péči o děti zvládnu, proč, když už jsem se v představách těšila, jaké to asi bude, takoví dva malí pidižvíci, ani ne rok od sebe. Slzy tekly dál a nedaly se zastavit. Ani jsem se nesnažila. Nechala jsem vše už jen plynout.
Přicházel klid. Hluboký, nekonečný, zvláštní. Ticho a klid, jako když právě odešel někdo blízký. Ticho a klid, které přichází po bouři. Byla jsem sama a čekala. Měla jsem tu vytouženou chvilku pro sebe.
Čekala jsem na porodní asistentku a na partnera, který vzal děti do města, abych si mohla odpočinout. Věděl, co se stalo. Nic neříkal, chtěl mi dopřát prostor na odpočinek. Byla jsem sama a myslela na duši, která právě odešla. Usínala jsem.
Pak se všichni objevily mezi dveřmi. Nejstarší dcera s polštářkem v ruce ve tvaru medvídka s nápisem " nejlepší maminka". To jsem se rozbrečela znovu. Věděla, jako vždy, že jsem smutná a chtěla mě rozveselit. Přijela i porodní asistentka.
Odešly jsme do ložnice, aby mě mohla vyšetřit. Po telefonu jsme se domluvily, že mě přijede zkontrolovat. Do nemocnice jsem jet nechtěla, krvácení přešlo rychle a další stres bych už nedala. Na gynekologii jsem byla objednána hned po víkendu. Chtěla jsem být doma, s rodinou.
Během několika dalších minut přišlo další překvapení. Spíš šok. Jakžtakž jsem se s celou situací začínala smiřovat. Přijímala jsem vše, tak jak je. A najednou bylo vše zase úplně jinak. Slyšely jsme srdeční ozvy miminka. " To není možné": říkala jsem pořád dokola. Jedna jediná rozumná odpověď byla: " Byly to dvojčátka a jedno odešlo."
Cítila jsem obrovskou radost a smutek zároveň. Radost za dítě, které zůstalo. Smutek za duši, která odešla.
Sbohem.
Dnes nám po zahradě běhají čtyři krásné zdravé děti.
Díky Bože za t
