Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: zimní, Téma: Muži
Recept
Lenka Čapková, věk: 25 let
Svět mužů a žen se velmi liší, v partnerském soužití je však důležité najít dostatek tolerance na bojišti i v kuchyni.
„Dal bych si něco dobrého," říká mi tak jednou v neděli odpoledne ihned poté, co domyji nádobí, konečně se chystám sednout si k hrnku kávy a vychutnat si na pohovce svých poobědových „dvacet".
„A co by to mělo být?" zeptám se s poměrně jasným znepokojením v hlase. Další půlhodinku u sporáku už absolvovat nechci.
„Tak to ne, dneska už jsi toho udělala dost. Řekni mi, co by sis dala a já ti to upeču." odpoví mi nadšeně. Promnu si oči, zda se mi to nezdá. Odkdy se můj chladný programátor mění ve starostlivého manžílka? Provedl snad něco, co by neměl?
„Ty...Ty chceš péct buchtu?" opakuju nevěřícně a vraštím obočí.
„To přece musí zvládnout každý amatér," sundá si brýle z nosu a filozoficky si začne otírat do trička zapatlaná skla.
Pokrčím rameny, odložím mokrou utěrku a žuchnu vedle něj do sedačky.
„Tak co by to mělo být?" profesionálně vytáhne z kapsy telefon a začne hledat ten správný recept. Jako každý moderní muž dnešního století dobře ví, že není důležité umět péct, důležité je umět „googlit", jak se peče.
„Bábovka?" zkouším něco jednoduchého. Už jsem otestovala, že mikrovlnku zvládá. Dokonce se konečně naučil, že cukr se do kávy přidává až nakonec, aby se nesvařil na hnusné cosi na dně hrnku. Předevčírem zvládl hemenex a to už chce trochu talentu. Je čas zvýšit laťku.
„Mramorovou?" nadhazuje chytrácky se svítícím displejem před očima, abych jako věděla, že není úplně mimo.
„Mramorovou," upravím si polštář pod hlavou, sáhnu po ovladači na televizi a blaženě se zahledím z okna, kde řádí fujavice.
„Jde se na to!" omotá si mou červenou zástěru, posetou siluetami koček kolem pasu a připravuje se s koncentrací kardiochirurga.
Otočím se na bok a tvářím se nevzrušeně, ve skutečnosti si už ale představuji tu blahou vůni, co se zanedlouho prožene celým domem až k sousedům.
„Takže čtyři vejce, mouku..." předčítá si nahlas, aby mě ujistil, že má všechno pod kontrolou.
Vojenským pochodem kráčí do kuchyně a dme se jako páv.
„Kde máme vajíčka?" objeví se jeho hlava náhle mezi dveřmi do obyváku.
„ V ledničce," odpovídám polohlasem a přepínám na pravidelnou nedělní pohádku.
„Ale tady žádné nejsou," oponuje mi se železnou jistotou.
„Určitě tam jsou."
Hlava se na mě zašklebí a zmizí.
Otrávené „ajó, tady" po dalších pěti minutách mě ujistí, že naši rádcové nakonec skutečně našli.
„Nemáme vanilkový cukr," sděluje mi káravě zpoza rohu, zatímco pohádkovou princeznu unáší zlý černokněžník.
„Levý šuplík ve spíži," pokouším se nebýt na něj zlá, přece jenom je to první chlap v mém okolí, co nepřipálí vodu na čaj.
Natahuji uši. Nevím, zda to máme my ženy všechny stejné, nicméně já jsem pověstná tím, že podle zvuku poznám, když někdo něco v kuchyni hledá. A co víc, jsem dokonale schopná určit, kde to hledá.
„V levém šuplíku, ne v pravém."
Moje intuice nelhala, pravý šuplík je s typickým zvukem zavřen.
„ V košíku," upřesňuji pro jistotu.
„Jak jsou pudinky, že?" křičí na mě zpátky, ale zvuk přesouvaných sáčků a krabiček jasně nasvědčuje, že překladač žensko-mužský opět selhal. Škoda, že cukr nelze hledat přes navigaci, určitě by to bylo rychlejší.
Množství zpřeházených věcí, které budu muset po souboji s těstem pečlivě přeskládat na své místo, stoupá každou vteřinou.
Už je na půlce cesty, konejším se v duchu nadějně, už našel ten šuplík. Nebudu muset z té pohodlné sedačky vstát a jít mu ukázat, co má dělat. Je to samostatný super chlap, on to zvládne. Takový malý sáček s obrázkem bábovky a s nápisem. Kdybych měla pátracího psa, vyšlu mu ho na pomoc.
Napětí stoupá, hledač ovšem stále nenachází.
„Mám ti to jít najít?" zavrčím netrpělivě.
Dlouhé vteřiny nedostávám žádnou odpověď, což mě nadmíru rozčiluje.
Znechuceně vstanu z pohovky, prosvištím kolem mého muže, ohnutého zamyšleně nad šuplíkem, obroučky brýlí zamlžené z usilovného hledání. Po slepu sáhnu mezi vanilkové pudinky a vítězoslavně před něj položím hledaný pytlíček, který měl celou dobu hned vedle pravé ruky.
„Tohle že je vanilkový cukr?" zeptá se mě a otře si zpocené čelo. Zmateně čte nápis na obalu, neschopný uvěřit.
Mísí se ve mně zlost a pobavení. Pokouším se udržet si vážnou tvář: „A jak jinak by měl vypadat?"
„Já nevím..." odpoví zamyšleně a podrbe se na bradě. Pro jistotu otáčí sáček i na druhou stranu, jestli nelžu: „ ... Jsem si ho představoval jinak."
To už se neudržím a začnu se šíleně smát, oběma rukama si zakrývám ústa.
Uraženě sype cukr do sypké směsi na těsto. Utřu si rukávem slzy smíchu, co mi hrkly do očí a pokouším se ho na usmířenou obejmout.
„Nech mě, peču!" odstrčí mě rozčileně a kvedlá vařečkou jako by to byla otázka života a smrti.
„Ještě kakao," dodám po krátkém zaváhání a postavím vedle tlustě vymaštěné bábovkové formy hnědou dózu.
Na chvíli ustane v kvedlání a nepřátelsky se podívá na plechovku s holandským kakaem. Tiše cosi brblá pod strniště a pokračuje v míchání těsta se zvýšenou intenzitou. Mouka v bílém oblaku odlétá až na sklokeramickou varnou desku, kde se pomalu připéká na plotýnce, stále teplé od předchozího vaření.
Postavím se na špičky a přes protesty ho políbím na tvář.
Vracím se do obyváku. Pohádku už asi dohromady nedám, tak snad aspoň těch „dvacet", než se můj rytíř vrátí z bitevního pole.
Jakoby na souhlas zavržou dvířka od trouby, cvaká kolečko na nastavení teploty.
Položím se na gauč, hodím na sebe deku, aby mě nezáblo, když je venku taková zima a za chvíli už mám pod krkem vrnícího kocoura, co slastně přivírá oči. Ještě než mu stačím náležitě podrbat kožich, vchází do obyváku můj muž se zástěrou plnou neidentifikovatelných fleků, ale s výrazem naprostého uspokojení: „ Za chvilku to bude. Už se těšíš?"
Nadšeně pokyvuji hlavou a pokouším se nepředstavovat si zaneřáděnou kuchyň. Bitva přece vyžaduje oběti.
Odkládá kuchyňskou zbroj a unaveně si sedá vedle mě na pohovku. Navzdory kuchařským povinnostem do pěti minut usíná a hlasitě chrápe s hlavou v záklonu, takže místo odpočinku hlídám, aby se těsto nepřipálilo.
A takto, milé dámy, se peče partnerská pohoda. Dlouho, trpělivě, s láskou a s úsměvem. Recept na bábovku už stejně asi všechny znáte. Nebo si ji prostě můžete koupit.
