Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: jarní, Téma: Rodina
Jak přežít matku
Klára Sláčíková, věk: 31 let
Matka, mamka, máma, maminka, mamuška, maminečka, madr, mamča...tolik slov pro jednu jedinou persónu, jejíž význam je vlastně základ všeho.
Ano, zní to poeticky, vzletně a člověk by tak nějak měl být automaticky rozněžněn a vybavovat si svoji drahou maminku. Jenže ne vždy evokuje toto slovo lásku, něhu či úsměv. Někdy je zkrátka nositelka toho jména na zabití. A to i v případě, že se jedná o mě samou. I já jsem máma. Jindy mamka. Někdy mamča a čím dál tím častěji pořádně navztekaná MATKA. Zdaleka mě tak nenazývá ani jedna z mých dcer, nýbrž já sama sebe. Připadám si často jako vyhladovělý tygr zoufale hledající potravu, kterého každé vyrušení znervózní a vyrušovatele ohrožuje na životě. Protože hladový tygr je fakt nepříjemný, může dokonce i někoho zakousnout. V takových chvílích je pak radno chodit kolem něj po špičkách anebo se stát ideálně na pár hodin neviditelným. Často nemusí zafungovat ani jedno a to potom zavání samotkou pro takové nebezpečné zvíře.
Kde že je kontaktní rodič, který plný ideálů naslouchal s klidem všem výlevům svých ratolestí (i muže, pozn. autora). Kde je ta klidná maminečka romanticky se procházející ve dnech zalitých sluncem mezi radostně poběhávajícími dětmi? Netuším, ale ráda bych na ni zas měla číslo.
Když už člověk neštve sebe jako mámu, tak se zákonitě musí tento vztek projevit ve vztahu k jiné mámě. Začíná to obvykle u vlastní mámy, pokračuje na mámu manžela či přítele a pokračuje dále na mámy-kamarádky a mámy z hřišť. Vlastní máma může za vše, co se mi v životě děje, ta hrůza, ta nevyrovnanost a to že se mi nic nedaří. Utěšujeme se, že jsme mnohem lepší mámy a děláme všechno úplně jinak - lépe samozřejmě. Při návštěvách se přehlušuje pomyslné ťukání si do čel a to na obou stranách. Někdy je to tak hlasité, že jedna neslyší druhou a tak vlastně nikdo neví, o čem ta druhá hovořila.
Máma manžela, tedy ta pověstná vtipy protkaná tchyně zas může za to, jaký debil to muž je. Kdyby přece dohlídla na to či ono (je v podstatě jedno na co, hlavně musela dohlídnout, pozn. autora), nemohl by být tak hrozně nevšímavý, tupý, líný, arogantní, blbý...atd., dosaďte si dle libosti, co chcete. Do očí se to samozřejmě nikdy nedozví, ale před mužem budeme vždycky dělat jako by se tak mělo stát. Prostě to schytá hlava nehlava.
Mámy kamarádky to je silná kategorie. Jak to vymyslet, aby ta zloba a zášť nebyly vidět a mohlo tak fungovat přátelství dál? Kolik práce dá nezávidět, nesrovnávat se, nekritizovat. Vlastně moc ne, protože se o to nikdo nesnaží. Je tak fajn popustit uzdu svému naštvání a vybít si to na potomkovi své nejlepší kamarádky, na tom malým usmrkancovi, jehož nedokáže máma-kamarádka řádně usměrnit a všechno dělá úplně blbě oproti mě - dokonalé kontaktní a respektující mámě. Z nějakého záhadného důvodu má tento druh mámy tak nějak všechno lepší, čistčí, vymakanější, hladší, hodnější, poklidnější. Samozřejmě si to ale nikdy nepřipustím, jen to zas večer napumpuju svému muži do hlavy.
Období hřišť patří vůbec jednomu z nejnudnějších etap našich dětí. Nebo to někoho opravdu baví? Nejenže je máma na místě, které by si rozhodně sama od sebe nevybrala, ale ještě se musí tvářit, že ji to baví a že je to vlastně ohromně důležité pro zdraví vývoj dítěte. Ble. Dítě možná krásně prospívá, ale máma degraduje a to až do bodu, kdy při myšlence stráveného dopoledne na pískovišti se jí vyrazí kopřivka tak výrazná, že by se na ni snadno dal nastrouhat sud zelí. Kromě toho, že je veliká nuda hrát si na hraní na hřišti, je to ošemetná situace právě i skrze kontakt s cizími matkami. Na ty se automaticky přesune naše pozornost ve chvíli, kdy řeší nějakou situaci, která nás velmi zajímá. Bude křičet, nebude křičet, bude manipulovat nebo ne, bude se přetvařovat nebo to dá bez přetvářky? Většinou jsou dvě možnosti. Buď zareaguje hůř než my a pak jsme vítězky. Nebo zareaguje lépe než my a strhne tak lavinu vzteku a kritiky, jež si na sebe nádherně nakupíme a zavalíme jí posléze i naše nebohé dítko. Pak už je řada zase na nás. Je tu situace, kterou musíme řešit my. Některé z nás se přetvařují a řeší věc zásadně jinak a to dle toho, jak si myslí, že to bude nejvíce líbivé. Anebo se prostě nezvládnou přetvořit a pitvořit, pustí toho hladového tygra ven a to se pak klidí z cesty nejen vlastní děti, ale i osazenstvo hřiště v dosahu včetně babiček a puberťáků, kteří si právě na tabletu pouští nejnovější youtubery.
Zkrátka s námi mámami to není žádná legrace. Nikdo ještě totiž nepochopil, že nás stačí pravidelně nakrmit, vyvenčit, nechat nás vyspat ve vlastním pelechu a pak jsou z nás zas ta nádherná miloučká koťátka.
Hezký den, milé tygřice! ;)
