Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: letní, Téma: Kamarádky
Hezký holky to mají těžký.
Miloslava Černá, věk: 80 let
Hezký holky to mají těžký. Úsloví, které dnes prý už neplatí. Ale jak je to ve skutečnosti? Krátký příběh, v němž se z ošklivého kačátka vyklubala atraktivní labuť, může být jenom střípkem do diskuse, protože ta labuť byla navíc ještě nebezpečně chytrá.
Hezký holky to mají těžký.
Hezký holky to maj těžký, říkala moje babička a já se ušklíbala, protože to bylo v samém protikladu s mým přesvědčením. Až po letech, kdy jsem znenadání potkala svou dávnou kamarádku Helu, převrátilo se moje uvažování o sto osmdesát stupňů.
To bylo tak. S Helenou jsme se znaly už od školky. „Ošklivé chytré kačátko," hodnotila ji tehdy moje máma a já moc nevěděla, co to znamená. Hela byla spolehlivá kámoška. První z nás uměla kličky na botech, první znala písmenka a dokázala rozluštit poznámky, které si o nás psaly učitelky do kalendáře. „Ty umíš číst? I kulatý písmena?" „Pššt, nikomu to neříkej! Tohle je to naše tajemství, dozvíme se všechno první, podívej!" Tenkrát to byly jen nástěnky, v první třídě už počítač na učitelčině stolku, ke kterému jsme se zvědavě přichomejtly. Úča myslela, že zíráme na zvířátka na tapetě obrazovky, ale stačilo jediné kliknutí - „V kolik tě dnes mám čekat? Naši už vypadli-" „Ona má milence!"
Napínavá zjištění pokračovala i na střední. Od Hely jsem se hodně přiučila, vždycky jsme o den dřív znaly témata písemek, chabé zabezpečení sítě školních počítačů nám dávalo úžasné možnosti upravit si omluvenky a jednou dokonce i moji čtyřku z fyziky ve čtvrtletním výpisu. Zprávy rozesílané rodičům po síti měla Hela pod kontrolou. Hackerka, řekla bych. Všechno bylo jenom její a moje tajemství. V zaujetí společné konspirace jsem zkraje přehlédla signály blížícího se průšvihu. Z ošklivého kačátka se pomalu klubala - no, já bych dnes řekla kočka. Až očividný zájem kluků, budící pochopitelně mou žárlivost, mně donutil přiznat si realitu. Na Helu se kluci lepili a já byla ta obyčejná holka, která, jak jsem se někde dočetla, se v závěsu za hezčí kamarádkou veze na vlně mužského zájmu.
„A dost!" Řekla jsem si krátce před maturitou. „V Praze půjdu na kolej a budu tam sama za sebe." Ještě nějaký čas jsem mohla pozorovat Helinu druhou tvář, pózu trochu jednoduché sexykočky, snažící se zapadat do průměru. „Nepráskneš, mě, viď?" Špitla mi jednou, když jsme se náhodně potkaly na akci, kde se vedly ovíněné filozofické hovory. Držel se jí takovej libovej frajer a ona ho odháněla k houfu dalších, kteří se ji snažili omráčit moudrými kecy. Pak jsem se dověděla, že se jako naivka nechala doprovodit a frajer ji v parku povalil do křoví. Dobře to dopadlo, na štěstí. V létě pak brigádila v recepci hotelu. Nemohla se zbavit jakéhosi pracháče a tak se mu musela vlámat do tabletu a pozvat mu na přepadovku manželku.
„Chlapi jsou v podstatě srabi," říkala už na střední. Známý sportovec, vazoun, ji uháněl tak dlouho, až ho znemožnila při společenské hře na večírku pro VIP osobnosti. Pomalu z ní mužští začínali mít trochu dráždivý strach. To už měla tituly před i za jménem, ale i z dálky jsem vnímala, že není moc šťastná. Nebyla. Pak jsme se potkaly. Já s kočárkem a ona s minipejskem mně neznámé rasy. Konec září, léto už sklouzlo s vrcholu a já si všimla sítě drobných vrásek kolem krásných očí. „Víš, taky jsem byla zaláskovaná, kolega, vědec, byl tak neodolatelně šerednej-ale pak se oženil, a než odjel za velkou louži, se mi, na večírku, trochu ovíněnej, svěřil, že atraktivní blbky ho nelákaj. Asi jsem to celej život hrála moc přesvědčivě."
