Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: letní, Téma: Rodina
Když děti vylétnou z hnízda
Dagmar Tomášková, věk: 55 let
Manželský život po třiceti letech? Samozřejmě, že ho beru vážně. Jak se říká: jednou jsme dole, jednou nahoře...a já se domnívám, že ve vztazích to platí dvojnásob...
Láska hory přenášející se dostaví nečekaně a neplánovaně, pověstná jiskra přeskočí, příšeří kina je ideální místo pro pevné a vášnivé stisky rukou. Alespoň v našem mládí tomu tak bylo.
Vzápětí se dostaví první potomek...druhý...v některých případech několik dalších...(my si vystačili se dvěma) a začíná kolotoč, díky kterému život přeletí, jako dělová koule.
Nastává fáze, kdy děti dospějí, naznají, že už jsou dostatečně samostatné a že se pokusí žít si své vlastní životy. Odcházejí z domu, zanechávají vám nepotřebné, jako třeba pejska, kterého dostala dcera od kamarádky ke svým 15-tým narozeninám a nemá čas se o něj starat, dva křečky, které syn nemá ve svém bydlení kam umístit a kromě toho jeho přítelkyni „strašně" smrdí a nesnáší je. Jistě to znáte sami. A kdo z nás by měl to srdce, aby se o ta ubohá němá stvoření nepostaral.
No, ono nám stejně nic jiného nezbývá, že?
Takže kromě manžela vám zůstává pejsek, křečci, rybičky - ty si ale manžel pořídil sám.
Sice vám doma děti neskutečně chybí, po příchodu z práce automaticky vcházíte do jejich pokoje, rozhlížíte se, zjišťujete, že se na zemi u synovy válendy nenachází poházené svršky z předešlého dne, někdy i celého týdne, dceřin rotoped, který „NUTNĚ" potřebovala aby mohla cvičit (později sloužil jako věšák) vám také z nějakého důvodu zůstal a nic na něm nevisí...
Při odchodu pomaličku zavíráte dveře, hlavou vám běží celý příběh od jejich narození, prvních krůčků a slovíček, školních zdarů i nezdarů, „úžasného", ale celkem snesitelného období puberty...
Přesto, že je vídáte velmi často, stýská se vám. A stýská se vám hodně!
Naštěstí je o koho se starat. Manžel poctivě venčí pejska, čistí příbytek křečků, aby „tolik" nesmrděli , když se zastaví syn se svou milou, akvárium s rybičkami taky září čistotou.
Ujímá se toho sám a bez nátlaku. Na oplátku se zase starám já o něj.
Po nějakém čase umírají křečci, pejsek se dožívá úctyhodného věku téměř 15-ti let, ale nakonec k našemu obrovskému zármutku taky odchází.
Zůstávám já, manžel a rybičky. On se stará o rybičky, ty se naštěstí dají dokupovat, takže je máme napořád a já o něj...víc si všímáme jeden druhého. Říká se, že když manželé zůstanou sami, navíc prochází „oboustranným" přechodem, že dochází ke zlomu ve vztahu. Podrážděnost, nervozita, někdy i hádky bývají na denním pořádku. Kamarádka mi vyprávěla, že si po tom, co jim děti odešli z domu s manželem přestali rozumět. Film „Válka Roseových" byl prý slabý odvar proti tomu, co se dělo u nich doma. Nakonec se dohodli, že už spolu nemůžou zůstat a na stará kolena se rozvedli.
Tak takto to u nás opravdu neprobíhalo. Nějaký ten svár a třísknutí dveřmi teda proběhl, to ano, ale vždycky se to nějak urovnalo a jelo se dál. Tvrdit, že manželství za celých třicet let nemá žádnou trhlinku je podle mě naprosté sci-fi. Naštěstí jsme tohle období zdárně překonali...jak říkám, jednou jsme dole... jednou nahoře...
A já jsem moc ráda, že jsme si zůstali. Pod postelí v ložnici nacházím svršky z předešlého dne, pro jistotu se víc nakloním, abych zjistila, zda jsem nepřehlédla ještě něco (třeba z minulého týdne)
Na rotopedu v dětském pokoji se jako zázrakem objevuje několik visících košil velikostí odpovídajících těm, které jsem manželovi kupovala k vánocům...takže mám důvod tuto místnost opět pravidelně navštěvovat.
„Já ti mám nějaký hlad, kdy už bude večeře?" nebo „kdy už půjdeme na tu procházku?" ptá se má drahá polovička po vzoru dětí, když byly ještě malé. Jak mi tyhle otázky chyběly!
„Ano, už běžím..." volám z kuchyně. Manžel mě láká, abych se šla podívat, jak se mu podařilo krásně vylepšit koupelnu. Rychlostí, kterou by mi jistě záviděl i velmi obratný kapsář se snažím setřít z rukou vykynuté těsto, ze kterého jsem plánovala vyrobit čerstvé koláče. Běžím se podívat, jak vypadá právě opravený sprchový kout. A běžím moc ráda. Ne, není tomu tak, jak to vypadá. Nejsem náhradou za pejska nebo křečky. Jen se snažím jeho úsilí a radost z poctivě vykonané práce ocenit. „Moc se ti to povedlo", říkám, hladím ho po tváři a mám upřímnou radost.
A děti? Jsou šťastné a to je hlavní. Vídáme se často, tak přeci není důvod ke smutku. A taky mám vedle sebe někoho, kdo mi je naprosto bez problému nahradí.
Říká se, že muži nikdy nedospějí, že v nich stále zůstává duše dítěte. A mě nezbývá, než s tím bezvýhradně souhlasit.
