Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: zimní, Téma: Kamarádky
Dámy, pozor
Jitka Kubešová, věk: 56 let
O ženách, které svým mužům diktují co si mají obléknout, co mají jíst, protože párky jsou nezdravé... Otom, jak nebezpečné může být chování se k dospělým mužům jako k malým dětem
Jednou se mě Kamila u kávy zeptala, co mě štve na mém partnerovi. Přiznám se, že jsem o tom tak nějak komplexně nikdy nepřemýšlela. Vždycky to byly ty momentální situace, slíbí, že něco udělá a potom si dává pěkně na čas. Jako včera vynesený nebo lépe řečeno nevynesený koš se smetím, který si ráno stejně jako i v pozdním odpoledni, nevynesený a o trochu více přetékající, trůní dál vedle kuchyňské linky. Tisíce fleků na tričku až tak moc neřeší, vždyť je přece domácí. No jo, domácí, ale kdo se má na to koukat, to už mu asi nějak nedochází. Moje kamarádky má docela rád, ale vocaď pocaď. Pořád s nimi taky být nemusím. Pořádek má rád, ale jak ho docílit, ho až tak moc nezajímá. To hlavní je, aby u toho nemusel být. Mám pokračovat? Myslím, že tohle známe všechny. V tomto ohledu se muži, až na vzácné výjimky, podobají jako vejce vejci.
No a jako ostatně všichni muži nesnáší kritiku. Takže v tomto jsem hodně opatrná. Ale stává se, že občas podlehnu emocím a potom je to fofr. V jednom ale mám velkou výhodu, jak rychle jsem se emotivně rozrušila, stejně rychle vychladnu. A mám ještě jednu obrovskou výhodu. On není vztahovačný a moje výlevy toleruje. Tedy jak kdy. Nakonec to ale stejně skončí jeho oblíbenou frází: „Stejně tě miluju, i když jsi někdy pěkně nesnesitelná. Ovšem co netoleruje nikdy, je představa, jak mu něco vnucuji. Počínaje zdravou stravou, různými zrníčky a zelenými výhonky a koho by měl volit, konče. Někdy trochu závidím své o něco více temperamentnější kamarádce, jak mi s gustem líčí, že musela tomu svému vyházet půl šatníku, protože většina jeho svršků měla tu nemožnou hnědou a béžovou barvu. Vzápětí mu nakoupila košile a trička a dokonce jedny kraťasy v momentálně moderní světle fialové a ta mu moc sluší. No, popravdě, představa Michala, manžela jedné z mých kamarádek, jako růžovo fialového gumídka se mi zrovna moc nezamlouvala. Ale jak se říká, proti gustu...
O balení kufru na pracovní cestu jsem se v jednom z mých fejetonů již krátce zmínila. Byla to specializace Veroniky, která manželovi pro jistotu vždy nabalila s sebou to nejnemožnější spodní prádlo. Prý aby ho to zbytečně nelákalo. Milá Veroniko, nevím, nevím. Pokud by se manžel na nějakou krásnou slečnu zaměřil a doufal v její svedení, jestli by ho od jeho záměru seprané a vytahané spodní prádlo odradilo. A navíc, být v roli toho, komu jiný balí kufr, měla bych pocit nedostatečného IQ. Můj rozum přece na to stačí, ne? Jedině by mě přepadla notná dávka lenosti ... Ale v tomto případě to rozhodně nehrozí.
A co mého partnera dokáže zcela bezpečně vytočit? Peskování na veřejnosti nebo v okruhu známých. Když Sylva na svého manžela při odpolední grilovačce vybafne s naprostou pravidelností: „Umyl sis ty ruce před jídlem?", musí mít pocit pětiletého zlobivého dítěte. Pepa se vždy nadechne, aby rád něco dodal, ale Sylva ho předejde. „Hele, nic neříkej a mazej, tak šup šup", použije známou formulaci z mateřské školky, kde je zástupkyní. A Pepa jen pokrčí rameny a poslušně si jde umýt své čisté ruce. Ten můj by po tomto výroku se mnou pěkně vyběhl. Vlastně se mu ani nedivím. Degradovat partnera a postavit ho na úroveň žáčka první třídy nezní příliš lichotivě a jeho sebevědomí to rozhodně nezvedá.
No tak tedy nevím. Připadám si jako jedna z mála, co svého partnera už nevychovává. On by se asi ani nedal. Má dost vysoké sebevědomí a do spousty věcí by si rozhodně mluvit nenechal. Ostatně stejně jako já. Takže, pokud se mi líbí červená barva a v mém šatníku převažuje, nikdo a za žádných okolností by mě neuvrtal na bílou. Raději budu vypadat jako temperamentní Carmen než bílý, trochu rozplizlý sněhulák. Jo a kufr, tak ten si taky balím sama.
