Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Muži
Smutné milenčino blues
Zdeňka Rumlová, věk: 40 let
Zamilovanost. Je krásná. Dodávající nám sebevědomí. Energie. Jenže je slepá. Jakmile vtrhne do života. A on je třeba ženáč. Alkoholik. Despota. A co s tím dál. Těžko v této fázi je úniku. Ani dobré rady zkušenějších nepomáhají.
Marné. Ach jak marné. Byly rady. Kamarádek. Babiček. A maminky. I když některé. Jsem, k srdci si vzala. To nepopírám. A tak společnou noc. S novou láskou. Odsunuji statečně. Až po na třetím dostaveníčku. Je to těžký boj. Když jeho ruka. Ví. Kde má pohladit. Kam přesně. Políbit. Můj krk. Tvář. To vše! Ve mně vyvolává divoké vlny. Touhy. Vzrušení. Emocí. Ženská důstojnost. Vždy zachována.
Jenže unikla mi rada nad zlato. Vztah se ženáčem. „ Tomu se vyhni. Jak čert kříži. Nohy na ramena. Holka!"
Tisíckrát jsem slyšela pohádku. O ženatém příteli. Teorii ovládala. Jak bičem mrská. Zpaměti jsem uměla. Všechny ty fígly. Věty. Průpovídky. Kterými ženáč. Láme nedobytné dveře od srdce žen. A přesto. Jako myš. Skáču na špek. Cvak a jsem lapena. Asi přímo do hlavy. Věřím mu. 100% když říká. „Má žena mě nemiluje." Žádná varovná kontrolka. Nesvítí. No, jak říkají. Angličané. Spadla jsem do lásky. Bahna lásky. Nejdřív jej beru jako léčený proces. Na samotu. Srdce zlomené na bilión střípků. Není to úžasné. Konečně mám chlapa. Pana Úžasného. Běhá kolem mě jako pejsek. Nosí mi dárky. V posteli. Je jedinečný. Kdyby se nečervenala. Rozepsala bych se v superlativech.
Za pár pátků. Je vše jinak. Žadoním „ Přijeď." V nové sexy košilce jsem k nakousnutí. Jenže, kde lítá můj ideál. Kde jsi? Celou noc. Převaluji se. A brečím. Je rodinný večere, omluva? Nebo práce přesčas. Tak k čertu! Proč nebereš telefon. Lháři! Odporný podvodník. Vře ve mně krev. Přesně to říkal své ženě. Když jsme byli spolu. On by zapřel i nos mezi očima.
Rychlovka. Jako náplast na bolavou duši. „Promiň, spěchám." Drmolí. Je mi zle. Z něj. Ze sebe. Už nikdy. Zapřísahávám se. Na mou duši na psí uši. Na kočičí znamení. Ale je to silnější než já. A tak místo dlouhého milování. Něžného laskání. Vroucích polibků. Spadnu střemhlav do propasti. Rychlovek. Šup sem. Šup tam. „ Musím letět! Žena koupila lístky do opery." Během měsíce. Je z něj kulturní muž. Místo dalšího rande. Jde na muzikál. Koncertem vážné hudby, maskuje další neúčast na našich hrátkách. „Co hrají"? Střelí od boku." Bacha. V Rudolfinu." Jenže, mě stačí pár kliků. Na počítači. Dnes je v Rudolfíně zavřeno.
Bacha jsem si dávat já. Jedna průzkumná cesta. K jeho bytu. Mé zaslepené bulvy otevřela. Kráčel ruku v ruce s krásnou ženou. Vysokou brunetou. Líbal ji. A! Hladil její vzdouvající se bříško. Odečetla jsem z jeho rtů. „Miluji Vás moc."
Kde je ta? Tlustá megera? S knírem nad nosem? A botami jak parník. Jak mi ji popisoval. Kde by? V jeho fantazii. Ve světě pohádek pro milenky.
Dobře mi tak. Vzpomínám si na „vyjmenovaná slova" o ženáčích. Cítím se trapně. Poníženě. Jak jsem jen mohla. Omlouvám se jí. Jeho krásné paní. To já jsem byla ta mrcha. Co jí chtěla odvést tatínka od rodiny. A sami jsme. Teď já a můj syn. Jeho levoboček.
Každá pohádka končí. Šťastně. Zazvoní zvonec a všichni žijí spokojeně. Dokud je smrt nerozdělí. Platí to v případě? Zahlédla jsem jej, s malou zrzkou. Líbaje se spolu.
