Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2018, Kolo: zimní, Téma: Muži
Žena v domácnosti
Pavlína Váchová, věk: 29 let
Ráno se budím s pocitem, že mám před sebou celý dlouhý den, během něhož stihnu obrovskou spoustu věcí a ještě mi zbyde dostatek času na příjemnou relaxační zkrášlující sprchu, přečtení několika článků v oblíbeném časopise a vychutnání šálku lahodné kávy při sledování ruchu na ulici pod naším oknem.
Muži
Ráno se budím s pocitem, že mám před sebou celý dlouhý den, během něhož stihnu obrovskou spoustu věcí a ještě mi zbyde dostatek času na příjemnou relaxační zkrášlující sprchu, přečtení několika článků v oblíbeném časopise a vychutnání šálku lahodné kávy při sledování ruchu na ulici pod naším oknem.
Náhlá ranní nevolnost značně zmírní moji pozitivní představu dne. Dvouletá dcerka, která - omluvte ten výraz - vytvoří tři hromádky - nikoliv do připraveného nočníku, nýbrž na koberec kolem něj -odstartuje sérii překážek, které je nutno překonat, než-li se vůbec pustím do činností, které mám naplánované. Jde to ráz na ráz - rozdrobený vanilkový rohlíček v jídelní židličce, pokreslená zeď na chodbě, rozházené hračky v obývacím pokoji, o něž sama málem zakopává - vše je nutno vyřešit okamžitě.
Kouknu na hodiny - čas svačiny. Bohužel ne té mojí. Ta se omezí na rychlé zhltnutí banánu a už slyším: „ Mami, pohádku! ... Budu něco papat." Rozmačkávám tedy ještě banán - přidávám piškotky a trochu horké vody. Minimálně patnáct minut, než to do ní při sledování televize natlačím. Nikdy nebyla jedlík. Od malička u nás vyžaduje veškerá strava - až na čokoládu, lentilky a kyselé žížalky - přemlouvání. Zvedám se z pohovky a s pohledem na hodiny konstatuji, že je třeba začít připravovat oběd.
Při každé vhodné příležitosti zdůrazňuji, jak ráda bych někdy poobědvala v klidu. Bohužel pokud obědvám, činím tak synchronně s dcerou a více dbám na to, abych do ní dostala dostatek teplé stravy, přičemž mé jídlo pomalu chladne na talíři.
Po obědě slýchám známou větu: „Já spinkat nechcu. Já budu hrát." Snažím se při společných hrách vždycky odskočit a: opláchnou nádobí, vyčistit záchod, zapnout pračku, ustlat postele, vysát chodbu, vyskládat prádlo z pračky, zalít kytky, utřít stůl, pověsit prádlo, sundat ze šňůry nové... Mezitím samozřejmě připravuji nové pitíčko, vynáším nočník, hledám vysvlečené ponožky po bytě a nutím dceru k jejich opětovnému nazutí.
Slunce pomalu zapadá. Chystám něco malého na večeři - konzumujeme ji samozřejmě velmi zdlouhavě při zapnuté televizi. Přeběhnu s povzdechem očima byt a zrak mi ulpí na ne zrovna čerstvě umytém okně a zapatlané kuchyňské lince. To byly mimochodem věci, kterým jsem si dnes naplánovala věnovat. Kolem sedmé večer přichází manžel z práce. Dostává ohřátý zbytek oběda a zamíří do vany, kde hodinu relaxuje a kouká přitom do svého mobilního telefonu. Poté co „vyleze" z koupelny, rozhodne se dát dceři na noc plenku - zamíří s ní tedy k přebalovacímu pultu. Bohužel zde obvykle ležící plenky došly a tak jen suše konstatuje: „Stačilo by, aby se tu doma dělalo, co se má."
A tady můj dnešní příběh končí. Dál totiž nemám slov.
