Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: letní, Téma: Kamarádky
Nepromarnit šanci
Jitka Kubešová, věk: 56 let
O tématu, které mnohy bývá velkým tabu, lidé se o něm bojí mluvit. Jenže realita před nás někdy staví tvrdé skutečnosti a rozhodování v těchto okamžicích bývá někdy velmi složité ...
S Markétkou se moc často nevídáme, ale když se sejdeme, bývá obyčejně pěkná legrace. Minulý týden jsem se na naše setkání po delší době opět těšila. Zpočátku Markétka sršela jako obvykle vtipem, její bonmoty a komentáře na různá témata vyvolávaly ve mně salvy smíchu. Potom Markétka zvážněla a položila mi zvláštní otázku. „Co bys dělala, kdyby ses dozvěděla, že ti zbývá měsíc života?", zeptala se mě s trochu přivřenýma očima. Přiznám se, trochu mě to zaskočilo. A vylekalo. Naštěstí to byla jen akademická otázka. A taky se přiznám, že jsem si uvědomila, že mě taková otázka ještě nikdy nenapadla. A že mě tedy napadá ledacos.
„Tak to vážně nevím", odpověděla jsem jí podle pravdy. Jsem přesvědčená o tom, že nikdo nemůže vědět, jak by v takovém okamžiku zareagoval. Možná by někoho napadlo zaplatit si cestu kolem světa. Nebo udělat něco hodně bláznového. Něco, po čem celý život toužil, ale nikdy k tomu nenašel dost odvahy. Možná by někoho napadalo rozfofrovat všechny své úspory na mejdanech. Nebo naopak. Všechny své úspory spravedlivě rozdělit svým potomkům. Co bych udělala já vážně nevím. Jediné, co jisté je, že bych se rozbrečela. Možná, že ne hned, v šoku lidé nepláčou. Ale hned potom, co by prvotní šok odezněl. To by asi byla jediná možná přirozená reakce. A taky myšlenka, co tomu řeknou mé děti. Už je slyším: „Mami, ty ses úplně zbláznila, umřít si tak brzy. A kdo nám bude hlídat děti?", slyším svou dceru, jak ke mně s důrazem sobě vlastním promlouvá. A hned vzápětí slyším svého syna: „No to je teda pěkná blbost, umírat teď, když vypadáš tak báječně! Co tě to prosím tě, napadlo?" Jenže já, se moje milé děti, obávám, že vás tentokrát budu muset zklamat. Je to prostě tak. Teď mě napadá, že je tu ještě jedna zajímavá myšlenka. A to ta, hodit všechno za hlavu a stihnout ještě nějakou skvělou zážitkovou bombu, když už je to naposled. Jenže já se znám. Asi bych to neudělala. Protože pokud by někdy taková chvíle nastala, tak se obávám, že jediné vzrůšo, které by mě čekalo, by bylo sepsání závěti tak, aby se nikdo nenaštval.
Teď si vlastně vzpomínám, měla jsem ve svém okolí dva lidi, kteří si tímto prošli. Alexandra, která ve svých padesáti prodala byt a odstěhovala se daleko za moře, aby tam dožila životem, o jakém vždy snila. Celé dny chodila po pláži a prodávala vlastnoručně vyrobené korálky a byla šťastná. Bez stresu, že nestíhá stanovené pracovní úkoly, bez zahlcení spoustou nepotřebných věcí. A tak si žila své poslední dva roky, v jedné ruce korálky na prodej a v druhé lahodný míchaný nápoj, který jí lékaři zakázali. Ale byla šťastná.
A také si vzpomínám na jednoho svého bývalého kolegu. Když se od lékařů dozvěděl, že má před sebou pravděpodobně poslední půlrok, propadl depresi. Zavřel se na několik dnů doma v pracovně, odmítal jíst i pít. Vlastně ne, pil docela dost. Když po pěti dnech vyšel z pracovny ven, nejprve vystřízlivěl. Pak se hladce oholil, navoněl a otočil se k manželce se slovy: „Odcházím a nevím, kdy a zda ještě přijdu". Rozhodl se, že svých posledních pár měsíců bude žít zcela nezřízeně, bude chodit po barech a pít a lovit ženské, aby si konečně užil. A tak se úspěšně propíjel a promilovával životem se všemi ženami, které o něho projevily zájem. A že jich bylo. Byl to totiž velký fešák a nemoc mu pranic neubrala na jeho atraktivitě. Na své poslední návštěvě u lékaře se dozvěděl velmi potěšující novinu. „Pane Nováku, nevím, jak se to stalo, ale jste zdravý", prohlásil lékař nevěřícně kroutíce hlavou a zírajíce vytřeštěně na lékařské zprávy z posledního vyšetření. I takové věci se v životě stávají. A pan Novák opět propadl depresi. Co to znamená? To jako měla být nějaká zkouška? Nakonec stres překonala nezměrná radost. A se slovy: „Huráááá, budu žít", se pan Novák vrátil pokorně po několika měsících svého nezřízeného života ke své ženě. Jenže jeho žena pokorná nebyla. Přestože se z té noviny radovala, pana Nováka navždy ze svého domu vykopla.
A tak si říkám, že přestože se člověk dozví takového informace, po následném šoku by měl přece jen zvážit, jak by chtěl poslední dobu před svým odchodem z tohoto světa, strávit. Ale chápu, že mozek někdy vypoví službu. Neměli bychom bezmyšlenkovitě promarnit své šance být se svými blízkými. Protože v tomto okamžiku ne každá promarněná šance je důvod k tomu, abychom tu další už neprošvihli.
