Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: zimní, Téma: Rodina
Skleróza?
Hana Vodičková, věk: 55 let
Člověk si píše lístečky, aby na něco nezapomněl, ale potom zapomene, co chtěl na ten lísteček napsat…
Mezi vánočními svátky jsme se chystali navštívit rodinu naší mladší dcery. Těšili jsme se, až vyjedeme z naší, inverzí věčně zahalené nížiny a vyrazíme na procházku do lesa. Manžel měl už třetí měsíc neschopenku a toto měl být náš první „výlet" mimo domov. Vycházky dostal jen na šest hodin, a tak jsme se rozhodli, že uvaříme oběd, přivezeme ho s sebou, ohřejeme a tím ušetříme čas.
Volba byla jasná: knedlíky a vepřová se zelím. Manžel umí udělat úžasné zelí.
Den před odjezdem se naším panelákem linula vůně vepřového. Zelí nemělo chybu.
Pekáč s masem a hrnec se zelím jsme přes noc uložili do chladna na balkon.
Druhý den dopoledne nasedáme se sbalenou taškou do auta. Pekáč s masem pěkně na dně, aby se nevyklopil, na něm je naskládáno všechno ostatní včetně hraček pro vnoučata.
Den je mrazivý, větve stromů obalené námrazou se ohýbají až k zemi, vidět je jen na pár metrů. Cesta trvá hodinu. Z nížiny jsme vystoupali do kraje mírných kopečků a hlubokých lesů, mlha je tatam a nad námi blankytná modř. Vjíždíme do dvora na okraji malé vesničky, les na dohled.
Děti za okny jásají, čeká nás vítací rituál, vybalování tašek, kafíčko na uvítanou.
„Dáme do trouby to maso, přeci jenom, bylo to na balkoně, ať se to pomalu ohřeje" povídám.
Manžel má mezitím úkol: připravit hrnec na knedlíky i s pařáčkem. Vybaluji knedlíky, pokládám je na stůl. Jdu si hrát s vnoučaty.
„To jsou všechny knedlíky?" slyším, jak na mě volají z kuchyně.
Jdu tam. Na stole leží šištička bramborového knedlíku a vedle malý houskový.
„Ježíši, já jsem z mrazáku doma nevyndala ještě ten velký...!" podlomila se mi kolena.
Od domu na kraji lesa do města daleko i autem. Dohadujeme se, kdo si kolik asi tak knedlíků
dá, já chci stejně jen dva, víc nesním, já si dám od včera čočku...A tak se postupně dopracujeme k tomu, že vlastně pro čtyři zbylé lidi by to mohlo vyjít. Super.
Jdu si zahanbeně hrát s dětmi, vnouček otravně jezdí sem a tam na svém hrajícím bagru, hýkající vnučka se houpe na houpačce visící uprostřed místnosti. Atmosféra houstne, děti začínají být jak z divokých vajec.
Dobrá, maso se už hřeje, ohřejeme zelí.
„Kde máš to zelí?" ptají se mě.
„Já?" ptám se já jich. A teď mi to dochází. Orosilo se mi čelo.
„Tys nesbalil to zelí?!" třeštím na manžela oči a už dopředu vím, že zelí leží v hrnci na balkoně hodinu jízdy odtud, v jiném okrese, v jiném kraji.
Hádáme se, kdo za to může, kdo balil tašky a kdo věčně nic nedělá a kdo musí myslet na všechno...
Nemáme tedy k masu a té hrstce knedlíků ještě zelí.
Rozhodlo se, že chlapi pojedou autem do Prahy pro špenát (ten je hotový hned) a dokoupí tam i knedlík.
Nevadí, no tak bude mít oběd trochu zpoždění. Dáváme si zatím s vnoučaty dortík, abychom zaplácli kručící žaludky. Po hodině se muži vrací. Vezou špenáty a knedlík.
Že jsme potom zjistili, že do tří špenátů máme doma jen 3 stroužky česneku, to už byl jen takový malý detail.
Tak jo, jdeme honem my ženy nakrájet špenát, ochutit, zahustit, zapnout honem ty knedlíky, které dědeček připravil už předtím do hrnce na pařáček. Masíčko z trouby krásně voní až na dvůr.
Míchám špenát, hm, trošku tu něco páchne. Musím míchat víc, asi se mi to trošku přichytilo. Páchne to víc a víc. A víc.
„Ježíš, že děda nedal pod ten pařáček do hrnce vodu?!" zvolala dcera.
No nedal. Odklopená poklička a štiplavý dým potvrzuje to, co jsme si myslely. Honem vyklepnout knedlíky, natočit na černé dno vodu. Očucháváme a přebíráme knedlíky, které ještě nejsou cítit spáleninou.
Nastává opět hádka mezi babičkou a dědou, kdo za to může, kdo zapomíná, kdo tam nedal vodu a kdo to nezkontroloval pod tou hromadou knedlíků, že tam není ta voda.
Do toho všeho stále hraje ta šílená čínská melodie z bagru a vnouček s ním lítá z jedné strany místnosti na druhou. Na houpačce visí druhé hladové dítě.
Konečně je jídlo na talíři. Výborný sváteční oběd utnul hádky, děti mají boule za ušima.
A naše zelí se válí v hrnci na balkoně, v jiném okrese, v jiném kraji.
No, sbíráme ze stolu prázdné talíře, je pokročilé odpoledne a nám uplynula doba návštěvy.
Propustka končí za hodinu a půl, je čas se zvednout.
Domů nic nevezeme, nemusíme se tedy bát, že bychom tu něco zapomněli.
Člověk si píše lístečky, aby na něco nezapomněl, ale potom zapomene, co chtěl na ten lísteček napsat...
