Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2019, Kolo: jarní, Téma: Móda, nákupy, záliby
Mé milé věci
Věra Šlangalová, věk: 54 let
Pisatelka se s vědomím své konečnosti zamýšlí nad tím, proč má tolik věcí, a dochází k závěru, že možná ona nevlastní věci, ale věci vlastní ji.
Svého syna mám moc ráda, a tak mu to nesmím udělat. Ano, v žádném případě nesmím dopustit, aby až jednou umřu, musel zdlouhavě a namáhavě řešit, jak naložit se všemi těmi věcmi, které jsem za léta nashromáždila. A že těch let bylo... a že těch věcí je!
Aspoň mi to tedy říkají moji známí. Mám prý moc různých věcí i moc exemplářů od jedné věci. Stejného názoru jsou i odborníci v tomto oboru - stěhováci: Když při mé poslední změně bydliště pobralo údajně to největší stěhovací auto ve městě nejprve jen nábytek a pro bezmála stovku přepravek, krabic a pytlů muselo jet znovu, koukali hodně vyjeveně.
Věřte, neměla jsem v úmyslu stát se vlastníkem tolika movitostí, to nějak nepozorovaně samo... A přesto nutno přiznat, že drtivou většinu z toho, co mám, jsem koupila já. Ale můžu to vysvětlit:
Některé věci jsem pořizovala s víceméně oprávněným vědomím, že je aktuálně opravdu POTŘEBUJI. U jiných jsem si byla jista, že dříve nebo později je určitě BUDU POTŘEBOVAT. A o mnoha dalších jsem se domnívala, že BYCH je někdy MOHLA POTŘEBOVAT.
Pak je tu velká skupina věcí, u kterých nešlo o potřebnost, věcí, které jsem jen z různých důvodů CHTĚLA: už delší dobu se mi líbily nebo mě zrovna zaujaly, souvisely s mými koníčky nebo samy nějak mým koníčkem byly. To poslední se týká třeba sbírání medvědů, zejména těch plyšových, nebo hrnečků s ovečkami.
Další skupinu - třebaže to bude znít divně - tvoří věci, které jsem koupila OMYLEM, a to jako náhradu za něco domněle ztraceného, nebo jako doplnění něčeho, o čem jsem se kvůli nedostatku přehledu mylně domnívala, že to nemám vůbec nebo že toho mám málo. Takovým způsobem jsem přišla například k šestnácti přikrývkám nebo k osmi sukním (třebaže nosím až na řídké výjimky kalhoty).
Nesmím zapomenout ani na věci, které jsem si musela opatřit v DŮSLEDKU PŘEDEŠLÝCH KOUPÍ, jako třeba další a další regály na nové a nové knihy.
Mám ovšem i věci koupené z ušlechtilých pohnutek, a to z LÍTOSTI. Jde výhradně o květiny, které jsem zachránila od jisté smrti, když se nevzhledné a povadlé krčily někde ve výprodejovém koutku. Musím říci, že svoji lítost jsem projevovala hojně.
Možná není až takový problém v nakupování jako v tom, že se věci pohybují jen jedním směrem - ke mně, a nikoli také ode mě. Velmi těžce se něčeho zbavuji: U věcí, které jsem zatím celé roky vůbec nebo téměř nepoužila, ještě stále čekám, že jednou přijde jejich čas a ony se budou hodit.
A přestože už jsem místo starých a dosluhujících věcí koupila nové, používám třeba ještě několik let ty původní a nové si šetřím. A pokud na ty nové věci přejdu, staré - jestliže fungují - schovávám, protože mi přijde škoda je vyhodit.
Plyšové medvědy už několik let nesbírám, nicméně nepřestávám je příležitostně kupovat a hromadit...
Abych se vrátila ke svému synovi, když nad tím tak přemýšlím, říkám si, že on si s těmi všemi mými věcmi, novými i starými, používanými i nepoužitými, užitečnými i zbytečnými, pouze skladovanými i jako poklad schraňovanými, nejspíš rychle poradí a že většina jich skončí ve velkoobjemovém kontejneru (vlastně v několika takových kontejnerech). To těm ubohým věcem nesmím udělat, vydat je napospas takovému osudu...
Ta poslední věta zní divně. Jejda, jestli to nakonec nebude ještě jinak: zachránit možná nepotřebuje ani můj syn, ani mé věci, ale já - od věcí!
