Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: letní, Téma: Zaměstnání
Alergie
Lenka Čapková, věk: 25 let
Alergie. Slovo skloňované v mnoha pádech v jarních, někdy i letních měsících. Přepadají nás náhled a bez zřejmých příčin, ale jen některá léčba je trvalá
Docela nerada vstávám před osmou. Vlastně když už se někdy stane, že se probudím dřív, ze zvyku zírám na hodinky, dokud neuvidím sněhuláka a dvě nuly. Ranní hygiena není vhodná k popisu, ale určitě každý si ve slově „ráno" představí vůni čerstvé kávy nebo čaje a slunečné paprsky deroucí se oknem do kuchyně, a přestože jsem měla svoje špatné dny a jistě nějaké budu mít, vždy se těším na každé nové ráno a vítám svět kolem sebe s tak velkým optimismem, jak jen to jde. Bohužel na povzbudivé přání dobrého rána obvykle nikdo nereaguje. Naopak mám štěstí na lidi, kteří nemají důvod vstát, sahají si na život, topí se v dluzích a umějí jen brečet a skuhrat. Nemá cenu ani počítat, kolika z nich jsem natáhla pomocnou ruku z lítosti nad jejich dětmi, příbuznými či zdravotním stavem, než jsem jednou definitivně vytáhla sekeru a uťala všechna chamtivá chapadla plačících nešťastníků, kteří vlastně vůbec nepotřebovali pomoc, ale pouze jako blechy v kožichu, našli způsob, jak se prodrat tam, kam potřebují. Roky jsem se je pokoušela spasit, všechny do jednoho a pak jsem jednoho rána u kávy procitla, otevřela oči a uvědomila si, že moje energie je jenom moje a dávat ji do podobných lidí je ztráta času a přestože peníze a vzduch považují lidi za smysl života, čas je neoklamatelný rozhodčí a měří všem stejně.
Ranní optimismus a důvod vůbec vstát z postele mě ale neopustil ani v době, kdy jsem otvírala oči před prvním zazpíváním ptáků, přestože jsem chodívala nejen při studiích spát nad ránem. Byly dny, kdy jsem nechtěla a musela a byly dny, kdy jsem beze spánku zírala na úplněk, počítala hvězdy a předstírala, že umírám. A jako ostatním mi strašně dlouho mi trvalo, než jsem došla na to, že onen princ z pohádky, o kterém nám vykládají babičky, mě nikdy nepřijede zachránit a tak nezbude, než se nadechnout a jít dál.
„Večer šuhaj, ráno šuhaj." Říkával můj dědeček vždycky, když nás výkřikem budil v neděli ráno do vinohradu po prodegustované sobotní noci a hekání a skučení nikdy nebylo předmětem debaty. Neexistovalo nic, co by stálo v cestě práci, nebyly debaty, argumenty, dokonce ani kyselé obličeje, protože kdo jiný je vinen ranní kocovinou, než ten, kdo večer vytáhl korek ze sedmičky bílého vína a začal pít.
Tento zvláštní parametr mě pronásledoval celé dětství a možná i proto mi přijde tak dětinské, když si mi lidi stěžují, že něco nejde. A možná že ono kýchaní a rudý nos by mě drželo dál od věčně si stěžujících lidí dál, bohužel nemám takové štěstí a tak mi nezbývá než dělat sarkastické vtipy nebo se tvářit jako snobská arogantní mrcha, když se pokouším zbavit parazitujících kolegů, kolegyň, příbuzných a různých typů „přátel", kteří volají zásadně, jen když něco potřebují, ať jsou to peníze nebo rameno, kde by mohly plakat.
A tak si nemůžu pomoct, ale když ty životem zklamané nešťastníky s černým mrakem nad hlavou a neřešitelným problémem někde potkám, začínám šíleně kýchat a s kapesníkem a omluvou odcházím domů, kde nechám mobilního operátora zablokovat jejich hovory jednou provždy stejně brutálním způsobem, jako když vyříznete bradavici. Všichni asi víte, že se bradavice, stejně jako bakterie - pokud se jich nezbavíte včas - začnou rychle množit.
Nikdo dnes už neumí rozlišovat mezi „to nejde" a „mně to nejde". A jak se tyto výkřiky a hesla přelévají a stávají se jedním, přijde mi, že i okolní svět dělá z Obamova: „Ano, my můžeme!" jenom lživou politickou hlášku a povzbuzuje v lidech beznaděj, depresi a smířenost s tím, že je vlastně v pořádku se nesnažit. Kam se poděla výzva, chuť něco změnit a zvládat bez toho, abychom se slepě spoléhali na ty druhé a úspěšnější. Nejen, že se o ostatní opíráme, my na nich ležíme, visíme, taháme je za sukně a pláčeme ještě dřív, než jsme se vůbec pokusili se svým životem něco udělat. A pak na ně také velice rádi věci svádíme a nejen na ty úspěšné, bohaté, nafoukané děti štěstěny, ale zkrátka všichni, kdo se zrovna nesvíjí v hysterické dramatické křeči a zvládají se srovnat se životem, se stávají výmluvou, proč to či ono „nejde". Jako do terče, se uplakaní nešťastníci tak hrozně rádi strefují do lidského štěstí ostatních, které odkudsi spadlo z nebe, a bručí si pod fousy pomluvy a omluvy, jenom abychom se na pět minut nezastavili a nepřiznali pravé viníky jejich neblahých neštěstí.
„Tobě se to řekne," slýchávám tak často, až mě uši brní, kdykoliv mě někdo žádá o radu, kterou stejně vzápětí odvrhne, protože postěžovat si, je lepší, než skutečný problém řešit. A tak všichni bohatí, jsou ze zásady lidé, co se narodili s pozlátkem u zadku nebo jsou to povoláním synové různých zlodějů a rozkradačů státu. Odsoudit, pomluvit, uplivnout a jede se dál, bez ohledu na to, kde leží pravda.
A tak budu radši za potvoru, co se narodila pod šťastnou hvězdou, než holka z vesnice, co ze solidarity posílá svému neschopnému otčímovi skoro celý plat, protože s krizí středního věku někdy nepřichází jen rozvody a milenky, ale změna povolání a životního stylu. A kdo by dneska nechtěl místo poctivého řemesla, sedět u počítače, podepisovat smlouvy a brát statisíce za nic? Jenže ty statisíce nepřišly a viní se z toho krize, politika, doba, lidi a všechno možné a pozvedá se půllitr piva před spaním (nebo radši čtyři, aspoň pro jistotu), aby místo exekutorů, dorazily růžovoučké sny o dovolené v Bulharsku (samozřejmě letecky), která sice zadluží rodinu zas o něco víc, ale nebude ohrožen onen důležitý sociální standard. Neutuchající brekot a klepání na dveře rodičů, co se celé dny trápí tím, že jejich synáček má prostě smůlu, nedělá nikomu starosti ani vrásky, hlavně dokud se bude jejich peněženka soucitně otvírat, protože vydírání je nelegální pouze mimo kruhy rodinné.
Budu za tu snobskou mrchu, co odešle svého kamaráda, který „omylem" propil výplatu zpátky domů k rodičům i s kufry, které mu jeho nešťastná přítelkyně zabalila na cestu, když si uvědomila, že s gamblerem nemá smysl žít. Nebudu omlouvat nikoho ze svých blízkých, ať už si prožili, co chtěli a nebudu omlouvat ani sama sebe, přestože mi život taky udělil pár ran a určitě jich na mě ještě několik čeká. Nebudu se válet pod schodištěm ke hvězdám s nataženou rukou a čekat, že se někdo sehne a potáhne mě na další schod.
A čím výš jsem a čím déle se dívám na lidičky pod sebou, uvědomuju si, že člověk může stejně jako orel vzlétnout jedině sám nebo v přítomnosti pár jiných podobných orlů, co mu poradí, jak používat křídla. A málokdo vám zabouchne dveře před nosem, když dojdete pokorně poprosit o radu. Jednou. Podruhé už můžete zvonit a otevřou jen ti soucitní a milí, kteří se dobrovolně nechají obrat o energii, čas, peníze a nadšení ze života a utopí se s vámi v problémech, které se jich netýkají. A pak můžete sedět u televizních novin, vzdychat a plakat, nad všemi těmi hrůzami, co se venku dějí.
Přiznávám se ke své alergii na neschopnost věčně si stěžujících průserářů, kteří mají dojem, že to mají těžší, než všichni ostatní a s jakousi nepochopitelnou samozřejmostí počítají s tím, že se na to budou brát ohledy. A pokud mě někdy zahlédnete dívat se na ně se soucitným výrazem, bude to proto, že se budu tiše modlit a děkovat za jejich jediný přínos do mého života - a to fakt, že s sebou nesou radu, která se často zapomíná: Člověk je vždy na všechno sám právě proto, že jedině on sám může najít správnou cestu ke svému cíli. Nikdo jiný mu nemůže pomoci jinak, než svou radou.
A tak, vážení potápějící se cestující, nezbude nic jiného, než si navléct vesty a začít plavat ke břehu, protože spásná loď má zpoždění a váš parník je už docela pod vodou. Pokud chcete ještě chvíli sedět, kopat nohama do paluby a brečet, tak prosím, rozhodnutí je jen na vás, ale nezapomeňte, že mrtvoly zajímají jedině žraloky.
