Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: jarní, Téma: Zaměstnání
Jak jsem se zbláznila
Martina Babičová, věk: 44 let
Zaměstnání je jedním ze stěžejních bodů, na kterém prakticky závisí naše existence. Jeho ztráta nás proto dokáže pořádně zasáhnout a bolet. Obzvláště když svou práci milujeme.
Dostala jsem padáka. Jen tak. Bylo 30. prosince den před Silvestrem a šéf mi to oznámil, jako by si právě kupoval dvacet deka uheráku na chlebíčky. Den před Silvestrem a mně bylo už tak dost mizerně, protože jsem právě doma bojovala se zákeřným střevním virem. Opravdu krásný závěr roku a ještě krásnější zpráva, jeden by se z toho vážně po... , ...... já to dopoledne nejmíň desetkrát.
Nevěřícně jsem zírala na mobil v ruce. Tak tedy v únoru končím.
Proč? Co jsem udělala špatně?
Zřejmě nic, když to špatně mám teď naučit svoji nástupkyni.
Pravý důvod mé výpovědi mi vlastně do dnešního dne nikdo nesdělil. Stala jsem se jednou z obětí celkové reorganizace, tolik dnes oblíbené výměny starých ohleděných ksichtů za nové a podstatně mladší. O co lépe tohle vše snášíme, když je nám dvacet, třicet, o to hůře, když nám za krk pomalu, ale o to urputněji funí padesátka.
Co si počnu? Co se mnou teď bude? Kam se jen poději?
To je tak strašně nespravedlivé. Vždyť jsem se ničím neprovinila. Svoji práci jsem milovala a dýchala bych pro ni. Dělala jsem ji od srdce. Vždyť přece prodávat knížky je překrásná práce. Co práce, to je doslova něco jako poslání. Zákazníci se k nám rádi vraceli, byli u nás spokojeni. Chválili mě i mé kolegyně, jakou jsme na prodejně přitom všem předvánočním shonu dokázaly navodit příjemnou adventní atmosféru.
Jenže tohle náš pan šéf nevidí. Zřejmě ho vůbec nezajímá ten lidský faktor, na který je vlastně odkázaný. Jakoby byl slepý k úsilí lidí, svých zaměstnanců. Jeho zajímají jen grafy a čísla. Asi ten správný graf nestoupal k nebeským výšinám dle jeho představ. Kdoví.
Trápila jsem se a to hodně. Přišlo mi to tak nespravedlivé. Přesně podle pořekadla: ,,Každý dobrý skutek, má být po zásluze potrestán" .
Bylo mi to líto. Trápila jsem se tím tak moc, že jsem v noci ani nemohla spát.
A pak mé tělo vyhlásilo stávku. Nevydrželo ten nápor posledních dnů a zkolabovalo. Dostavily se zdravotní potíže a já se zařadila mezi práce neschopné.
Na vedení společnosti z toho bylo obrovské pozdvižení. Jak jen jsem si to mohla dovolit. Dovolit nesetrvat v zaměstnání až do předem stanovené doby. Holt lidi nejsou stroje, jak by si možná někteří páni šéfové přáli.
Tělo jsem tedy svěřila do rukou lékařů, ale duše byla bolavá stále. Na tu žádný lék nezabíral. A tak jsem poprvé v životě navštívila psychologickou ambulanci. Psycholožka byla moc milá a sympatická. Se slzami očích jsem jí vylíčila ten svůj problém, i to, že se trápím pocity vlastního selhání. Vyvedla mě z omylu. Nijak jsem neselhala. Řekla mi, že mám právo být nešťastná. Mám právo být naštvaná. Stala se mi velká křivda. Vždyť zaměstnání je jedním ze stěžejních bodů, na kterém prakticky závisí naše existence. Jeho ztráta nás proto dokáže pořádně zasáhnout a bolet. Obzvláště když svou práci milujeme. Teď už je to vše za mnou,
i když mi ještě nějakou dobu potrvá, než si na tu situaci zvyknu.
Na radu psycholožky jsem se vrátila ke svým zálibám. A jednou z nich je i psaní, takže jsem se rozhodla zase zásobovat svými výtvory tyto mé oblíbené stránky. Těšte se !
Na závěr bych chtěla pár slov věnovat svému bývalému šéfovi. Ale opravdu jen pár, víc si mé pozornosti tento pán nezaslouží.
,,Vážený pane, jsem ráda, že jsem měla tu čest Vás poznat a pro Vás pracovat. A jsem nesmírně ráda, že už patříte do mé minulosti. V mé budoucnosti pro Vás již není místo."
