Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: zimní, Téma: Móda, nákupy, záliby
Nákupy jsou někdy dřina
Vanda Vajshajplová, věk: 47 let
Ženy rády nakupují. Ani trable, které se při nákupech občas vyskytnou, je od této zábavy neodradí.
Nákupy jsou někdy dřina
My ženský milujeme nákupy. Hadříků nemáme zpravidla nikdy dost. Nevím čím to je, ale vždycky asi dva měsíce od chvíle, kdy doplním šatní skříň o nějakou novou trofej, mám pocit, že už se to nedá nosit. Tedy až na výjimky. Znáte dneska ty materiály. Nic to nevydrží. Jednou svetřík vyperete a máte ho jako po mladším bráchovi. Černá barva zůstane černou dva týdny, ze sukně vám koukají nitě a džíny ztratily svůj původní tvar. A tak abych měla vůbec něco slušného na sebe, tak logicky musím doplňovat. Na první pohled jde o příjemnou záležitost, při které jenom řešíte, abyste se líbila a dobře cítila, ale někdy je to opravdu fuška. Tak třeba zkušební kabinky. Ty v mém případě sehrávají ve výběru svršků téměř klíčovou roli. Nejhorší jsou kabinky s vícedílným lomeným zrcadlem. Pohled na mé pozadí ze všech možných perspektiv bych klidně oželela. Někdy si připadám jako v bludišti na Petříně. Krátké nohy, dlouhé tělo, malá hlava. Takže se někdy stane, že z obchodu odcházím velmi rychle, bez úlovku a navíc s mindrákem z velké zadnice a neviditelného pasu. Ale pozor. Není to tak vždycky. Taky jsou krámy, kde se v kabince u zrcadla potkáte s docela jinou, proporčně vyváženou ženskou. V tom okamžiku je mi jasné, že takové zrcadlo určitě nelže, sebevědomí mi stoupne a já si odnáším domů novou módní kolekci. Z toho mimochodem vyplývá, že jestli jste tlustá nebo hubená nebo jinak prostorově výrazná či nevýrazná, může za to vlastně jenom zrcadlo. Nikdy nepodléhejte mýtu, že si za svoje špeky můžete sama... Zásadně nelezu do malých obchůdků. Neříkám, že někdy s povděkem neocením, když se poblíž stojící prodavač (odborně asistent prodeje) nabídne něco přinést, vyměnit nebo zkonzultovat. Ale jsou i takoví, co vám vlezou do zkušební kabinky než si před soukromou módní přehlídkou stačíte vyndat žvejkačku z pusy. V okamžiku, kdy nechcete, aby vám kdokoliv vizitýroval vaší největší podkožní řasu, máte hlavu s rukama nahoru uvězněnou v naruby svlékaném roláku a kalhoty pod zadkem, tak právě v tom okamžiku mezi dvěma díly těžkého závěsu vleze šíleně ochotná hlava a otravuje a otravuje. Máte chuť říct „kuš babo, nechci tě tu ". Tím můj nákup zpravidla končí. Pod tíhou vlastní zkušenosti se vyhýbám nákupům ve vietnamských tržnicích. Trhovci jsou mistři svého řemesla. Jdou po vás, až vás dostanou. S vidinou „dobré koupi" taky moje sestra nedokázala odolat prodejechtivé naléhavosti vietnamského kšeftmana. Skončila za mojí asistence v temném zákoutí malého stánku za hadrovým závěsem na papírových kartonech. Vytrvalý prodavač přesvědčil moji sestru, že zboží v jeho „prodejně" je jinak číslované (protože požadovanou velikost neměl) a zaručeně padne jako ulité. Po chvíli tlumeného volání o pomoc přes bavlněnou červeně kostkovanou textilii jsem si uvědomila, že slyším hlas rodu. Po odhrnutí závěsu jsem zjistila, že sestra uvízla v sukni. Protože směrem dolů se to ani nepohnulo, tak zkusila směr nahoru. Sukně tubusového tvaru jí svírala horní část těla tak, že byla vidět pouze od pasu dolů. Při vyprošťovací akci jsem použila několik nevhodných slov a tak tato událost málem narušila naše do té doby téměř idylické rodinné vztahy. Proto si někdy říkám, když u toho tak všechny trpíme, že se na to nakupování nevykašleme. No, asi nevykašleme
