Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: jarní, Téma: Muži
Bumerang
Dana Málková, věk: 48 let
Kdo neřeší otázky týkající se vztahů? Asi všichni. Někdy za něco můžeme, někdy zase tak moc ne. Jisté je, že bumerang dobrého i špatného jednání se k nám po čase vrací. A nejedna z nás, si pak řekne - no jo, to mám za to, jak jsem to tehdy nepohlídala.....
Kdo by ho neznal! Odhodíš, vrátí se. Vyšleš kamsi do světa svůj vzkaz. Podivný předmět podobný rohlíku. Opíše na nebi kružnici a pak si přisedne k tvým nohám. Někdy si dá načas. Někdy se neděje nic a pak, jak v Mrazíkovi, spadnou pařezy rovnou na tvou hlavu. Zákeřně! Bolavě nebo snad vítězně?
A co bumerang v mezilidských vztazích? No jéjej, tam to platí obzvlášť! Ať chceme nebo nechceme, láska bere všechno, partnery nevhodné i neperspektivní. Co zasejeme, to sklidíme. To každý zná. Ale co když je to tak, že nám do života s láskou cosi vstoupí, obtočí se to kolem nás jako břečťan a než se rozkoukáme, je obtížné se z toho sepjetí vymanit. Slova jsou na bodu mrazu, vystoupit jde a nejde. Řešení složitých křižovatek. Utéct. Přát si křídla. Lásky ve zrodu jsou slepé.
Alžbětin bumerang
Před časem jsem poznala vílu, dívku křehkou a chytrou. Ale ani takové nemají na růžích ustláno. Spolu s Vojtou tvořili pár snů. Její drobná postava se ztrácela v jeho urostlých pažích. Mužný, rozhodný ochránce. Velká láska. Po pěti letech pán a služka. Slzy v komůrce. Je druhá. První je hráčská vášeň. Vojta umí vydělat peníze, hodně peněz. Je vojákem z povolání v zahraničí. Riskuje život, klobouk dolů. Po návratu domů odnáší po kouskách tučný obnos peněz do hospod a barů, krmí automaty. Všechno jde stranou, na tohle se těšil. Místo, kde zapomene na bahno a prach v očích, hrůzy vojenských přestřelek, být vykonavatelem rozkazů. Dnes vyhraju. Jde to plíživě a jde si na to zvyknout. Když k nim do rodiny přibyla závislost na automatech, byli u stolu už čtyři. Ale byl to jen počet. Už nejezdil na misie. Přeložili ho. Byl v místě. Doma se moc nezdržoval. To je přesně ten správný výraz. Rodina ho zdržovala od jeho hráčské vášně. Byl ztracený. Přišly dluhy, výčitky. Den za dnem. Alžběta byla zlomená. Neposlouchal nikoho, ani ty, co na něj měli dříve vliv. Když člověk nechce a je svázaný tou popínavkou závislosti, pak jsou slova, jakoby házel hrách na stěnu. Čekala je jedna společná věc, šlápnout na minu rozvodu, vyhodit lásku do vzduchu, aby se roztrhala na tisíc kousků a padla jinam, na jiné.
Alžběta vychovávala za pomoci Vojtovi rodiny děti a za čas, když už byli školáci, dopadl na ní jeden kousíček z těch úlomků roztrhané lásky z prvního manželství.
Láska z příchutí bojiště, kde nepřítel byl automat.
Druhý muž neměl žádnou zjevnou neřest, a tak ho Alžběta k sobě pustila, naplno a bláznivě. Byla už dlouho sama a dny s ním utíkaly krásně. Spletené ruce vystřídaly otázky. Ta otázka měla přijít dřív, nebo ne? Když se srdce zblázní, tak nevyplňuje dotazníky. City bez lustrace. Chudák Betynka.
Spadl jí k nohám. Bumerang i ten druhý muž, který se živí provozováním automatů. Ironie osudu. Má dáti, dal. Jeden bohatne a je v pohodě, druhý chudne a vše zničí. A Bety vklíněná mezi tím. Proč není ještě třetí možnost? Dokáže to přijmout? V hlavě měla plány. Snila si o nové rodině. Jak bude Aleš vychovávat její děti, Vojtovi děti, děti jedné ze svých obětí hráčské závislosti? Nakladl pasti a Vojta se chytl, narval mu peníze, za které koupí jeho klukům motorky. Odškodnění. Ve výsledku je to možná dobře, ale co ten princip! Není to tak dlouho, co poslala radním petici, aby zakázali provoz automatů ve městě.
A jak to s nimi dopadlo?
Vím toho málo, hodně si domýšlím, a tak raději budu mlčet, abych nepomlouvala. Konec je otevřený, nikdo ho nepotřebuje znát. Pro nás je důležité, že bumerang prostě existuje. Nebo jsou to boží mlýny?
S příkladem veselejšího bumerangu vás můžu seznámit přímo z naší rodiny. Děti nám nastavují zrcadlo a je to někdy veselé. Manžel byl tehdy s třináctiletou dcerkou na horách. Je trochu konzervativní a nosí rád boty tak dlouho, než se rozpadnou. A to se taky stalo! Pohorky vydržely smýkání po kamenech a prudký sklon slovenských hor jen dva dny. Třetí den se mu z pravé boty odloupla podrážka, do slova a do písmene se oddělila. Levá se při večerní kontrole jen naloupla, ale chtěla tím majiteli určitě říct, že její životnost je u konce. „Pojedeme do obchodu," zajásala dcerka a vyhledali nejbližší místní outdoorovou prodejnu. „Tyhle jsou pěkný, ty si zkus," rychle se rozhodla. Manžel bez protestu přestal pokukovat po těch dražších vedle nich a začal si je za nejapných vtípků kolegy-kamaráda zkoušet. „No pořádně si je zkus, utáhni si obě kaničky a projdi se v nich," pokračovala dcera. „Nikde tě netlačí? Jsou ti pohodlný? Tak je berem." A než se ti dva chlapi vzpamatovali z toho, jak přesně si dcera pamatovala, jak jsme jí vybírali boty my, už stála frontu u pokladny. Platit už musel táta.
A jak to s botama dopadlo? Když jsme si do hor vyrazili spolu, samozřejmě ho tlačili, a tak ty Salomonky teď nosím já. Jen si tak říkám, škoda, že si tenkrát neprosadil ty dražší, mohla jsem je mít do konce života, když jsou tyhle dobré, ty o úroveň výš by mne jistě donesly na všechny vrcholy světa.
