Home Fejetony
2018
Chci si
stáhnout román
Podmínky Vyhodnocení
2018
Kontakt Naše
spisovatelky
Finále
2013 - 2018
Archív fejetonů
2013 - 2018

Archív - soutěžní příspěvek

Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Rodina

Já, Tango a Červená paní

Věra Cordublas, věk: 63 let

Možná si budete myslet, že následující fejeton pojednává o strašidle krásné paní , která již za živa měla ve zvyku tančit vášnivé tance na cimbuří svého hradu. A ve strašidlo změněna, v rudý háv oděna, dodnes obchází komnaty svého sídla a straší a straší... Když vám řeknu, že jste na omylu, budete se zlobit a nebo číst dál?

Odjakživa jsem milovala všechna zvířata a nejvíc psí plemeno. Bez domýšlivosti si myslím, že jsem možná v předešlém životě někde štěkala a hlídala a vrtěla ocasem, tak je mi psí duše blízká. Takže ano, mám psa. Je bílý, tedy pokud se zrovna nevyválel v nějaké dobře rozbahněné kaluži, je malý...no, čtrnáct kilo živé váhy... je žárlivý, napůl slepý, obtloustlý... on by řekl baculatý... zkrátka a dobře, je to ten nejroztomilejší a zároveň nejnesnesitelnější pes ve střední Evropě a přilehlém okolí. Musím uznat, že jméno Tango mu moc nesedne a to z důvodu, jak mi to jednou vztekle vyštěkl, že mezi psy existuje pověra, že jméno které nesou, vyjadřuje jejich osobnost. Takže ten, kdo nese jméno Alík, nebude nikdy nic velkého, čistokrevného a důstojného, ale naopak, bude menšího vzrůstu a neurčitého plemene a jinak ho nenazvou než „podvraťák". Každá nesvoboda je ponižující a jméno Tango se našemu trhači zdálo vhodné tak pro nějakého tančícího mopslíka; on, kdyby bylo po jeho, dal by si jméno César, Princ, Král nebo Baron, nejlépe Jeho Veličenstvo. Tak se vůbec nedivte, že je hluchý a slepý když na něj voláte Tango a ne Jeho Veličenstvo. Jinak Jehoveličenstvo je čistokrevný bišon, díky své váze, délce a šířce, se bišonkem opravdu nazvat nedá... a není to jen vinou jeho vášnivé lásky ku žvanci, ale i kastrací, kterou ho, v útlém věku, kdysi potupil jeho bývalý majitel. K doplnění obrázku je nezbytné dodat, že k nám přišel z útulku ve věku zhruba pěti let a jsme jeho třetí páníčci.
A co ta Červená Paní? Nějaké hradní strašidlo? Hradní ne, ale strašidlem se pro mě docela i stala. Když se k nám Tango, alias Jehoveličensto, přistěhoval, bydleli jsme na Azurovém pobřeží a Tango, Čech jako poleno, byl donucen naučit se hned dva jazyky: francouzsky a italsky, tak se u nás doma totiž mluví. Jehoveličenstvo to zvládlo na jedničku a z výše své nadřazenosti, se mstilo jak jen mohlo všem těm, kteří si česky ani nezaštěkli. V podstatě se to projevovalo tak, že ten holomek doslova skákal na všechny kolemjdoucí, lidstvo, psy a kočky, a velice zrádně je kousal do jejich choulostivých částí: psy do čumáku, kočky do ocasu a lidstvo do zadnice. Svým neomylným psím instinktem vždycky správně vytušil kdy, kam a koho má rafnout. A takhle to trvalo několik let, i když málo viděl.
Červená Paní byla jednou z obětí Jehoveličenstva a po celou dobu, co jsme se znaly, se mi za to kousnutí odvděčovala zvláštní přízní. Bydleli jsme v Mentoně na Avenue des Alliés a ona poblíž Jardins Biovés, takže pokud si nenainstalovala nějaké špiónské zařízení u vchodu k nám do domu, dodnes netuším jak to prováděla, aby mě potkávala při každé naší psí procházce. Dny, týdny, měsíce a roky jsem vyrážela do mentonských ulic tažená Jehoveličenstvem a mohla jsem si být betonově jistá, že někde za rohem na mě bude mávat ohnivě červená hlava Červené Paní a vedle ní bude poskakovat její starší bišonka se zadnicí vylízanou do růžova a já budu mít rudé mžitky před očima a do fialova vzteklého a tahajícího bišona.
„Ullallá, bonjour" Červená Paní, se zjevně velkým potěšením, začínala vždycky všechny svoje projevy s baladicky zpěvným, zvučným „ullallá ".
„Dobrý den" mumlávala jsem svou obstojnou francouzštinou a čekala na následující, katastrofické „Ullallá, le petit chien..."... kdy „malý pes" obvykle cenil zuby, dával se do srdceryvného vytí a pokoušel se o útěk. Očividně nesnášel, aby ho kdokoliv považoval za menšího než je třeba doga nebo novofundlanďan a výraz „ullallá" bral stejně jako hudebníci berou mávání dirigentské taktovky a vojáci povel ke střelbě... a „hraj a pal" se v jeho mozku překládalo ve „vyj a zdrhni".
Nikdy jsem si netroufla jen tak odejít, výchova mi to nedovolila, tak jsem se jen půvabně culila a doufala, že se něco stane a dialog obvyklé tragikomedie se rozvine jinak. Ovšem Červená Paní nemilovala improvizaci a ukázněně sledovala svoji roli. A tak jsem se i já -stále a pořád- vracela na jeviště a v duchu si nadávajíc do těch nejhorších jmen, jsem k sobě pomstychtivě přitahovala za obojek ječící a škrtící se Jehoveličenstvo a sypala ze sebe jednu omluvu za druhou za toho neposlušného a nevycválaného psa.
„Excusez-moi, Madame... promiňte, paní, víte, on chudák skoro nevidí a proto je tak nervní", odmlčení zde bylo pravidlem a to v očekávání stále stejné otázky a něžného „Ullallá" , které, s matematickou přesností, do vteřiny přišlo.
„ Ullallá, le pauvre petit chien... chudáček pejsek maličký, copak se mu stalo?"
„No, minulý rok, když jsme byli v Česku u maminky, štěkal z balkonu tak vehementně na sousedovic psa, až mu packy ujely a on proklouzl mezi šprušlemi a spadl na dvůr z prvního patra..."
„Ullallá"
„Nic moc se mu nestalo, jen dva zlomené drápky, ale pád zřejmě vyprovokoval urychlení vzniku šedého zákalu, no, co vám mám povídat, do týdne měl obě očka zakalená"... Nechápající pohled a Bohu zaplať, už jsme skoro ve finiši: „Tak on je slepý"... Scénář v tomto bodě pokračoval mým vysvětlováním, že tedy naprosto slepý není, že vidí okrajově a že mu to vlastně vůbec nevadí a celé veledílo končilo jejím dojmutým škytáním, že přece něco takového si on vůbec nezasloužil, chudinka malá, a proč ten balkon nebyl lépe zabezpečen...
Nemám ráda slovo psychoza, nejsem pesimista, nemám maniakální stavy a život obvykle vidím přes optimistické brýle, ale Červená Paní se pomalu ale jistě stávala mojí denní můrou. A to přesně do dne před našim stěhováním.
Bylo krásné letní počasí, sluníčko hřálo a moře jemně šplouchalo a já se s ním vlastně loučila a měla jsem tu správnou špatnou náladu, jakou mám vždy při opouštění míst, která se mi líbí a která miluji... Házela jsem kameny do vln a prosila střídavě Poseidóna a jeho římského ekvivalenta Neptuna -člověk nikdy neví- at´ to moje stěhování není nenávratné... Jehoveličenstvo se válelo mezi kameny, drbalo si záda a chrochtalo blahem a v takovéto idylické chvilce se nemohl objevit nikdo horší, než Červená Paní a její rozcapená bišonka.
„Ullallá, bonjour!" mám na tebe tak akorát náladu, Rusalko... andělské úsměvy, skřípání zubů a mávání... Ten den bylo zřejmě nebesy či peklem určeno, abych se tak nějak Červené Paní pomstila. Probírám-li se vzpomínkami, vybavuje se mi jen ta poslední etapa scénáře, ta co končí a začíná jejím poznatkem, že tedy pes je slepý a mohu za to já, poněvadž jsem se nepostarala o důkladné zabezpečení balkonu.
„ Ullallá, Madame" -vidím se jak šveholím- „ já si vás nesmírně vážím a tak už vám nemohu dále lhát... ehm, Tango nespadl z balkonu, propíchla jsem mu oči rozžhavenou jehlicí, abych ho oslepila..." a tady jsem se nadechla, polkla slinu dosud neznámého, ale o to víc vzrušujícího sadismu a s naprostým klidem, ústy medem namazanými, jsem dodala: „víte, mám ho pojištěného a mimo ty prachy co jsem na něm vydělala, každý večer ho pronajímám jednomu bezdomovci, se kterým chodí žebrat... a to se penízky jen a jen sypou..."
Byl to nádherný letní den, idylický, voňavý... plný slunce, ptačího zpěvu a melodického vlnobití... vznášela jsem se jako bohyně slasti na křídlech svých pekelných slov a když jsem se otočila, abych Červené Paní naposledy zamávala, uviděla jsem Lotovu ženu... naprosto ztuhlý, solný sloup...

Ale vy, cestovatelé a milenci Azurového pobřeží, kdybyste jednou spatřili štíhlou, malou paní s červeným vlasem a bílo-růžovým bišonkem, jak si to šlapou podél moře na mentonské promenádě a ona na vás důvěrně mává se širokým úsměvem, dejte nohy na ramena a utečte, jak nejdále se vám to podaří. A v žádném případě se neohlížejte, ani když za vámi pošle svoje několikanásobné, okouzlující „Ullallá".

 

 


freeSATcz

Satelitní televize bez kompromisů, zábava pro celou rodinu, více než 70 programů

Prémiový balíček HBO MaxPak

6 kanálů za super cenu

Právě probíhá zimní kolo soutěže! Ročník 2018, 1.10. až 31.12.

Další nejnovější soutěžní fejetony čekající na Vaše hlasy!

Téma: Erotika

Erotické prádlo aneb přece nebudeš TAKOVÁ

Lucie Jeřábková, věk: 48 let

Přečíst

Každá z nás někdy touží po erotickém prádle, chceme překvapit svého partnera a zvednout si vlastní sebevědomí. Někdy se nám to povede,...

Téma: Zaměstnání

Vždy perfektně upravená

Lenka Staníčková, věk: 27 let

Přečíst

Šaty dělaj člověka. Upravená, neupravená, oblečená, neoblečená. O tom, co se Vám může přihodit v práci a jak se některé věci můžou...

Téma: Kamarádky

Zlatá česká klasika

Lenka Staníčková, věk: 27 let

Přečíst

O tom jak může vypadat klasická česká dovolená s přáteli na kolech. Šumava projetá křížem krážem, ušlapané nožičky a otlačený...

... všechny soutěžní fejetony

Home | Soutežní příspěvky | Chci si stáhnout román | Pravidla literární soutěže | Napsali nám | Vyhodnocení | Kontakt

© 2012 Global Publishing