Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2018, Kolo: zimní, Téma: Rodina
Co nechceš mít, půjč
Eva Haltufová, věk: 59 let
Co nechceš mít, půjč. To říkávala naše babička a kolikrát za život jsme se přesvědčili, jak hluboká to je pravda. Samozřejmě že měla na mysli půjčky, které nám v případě nenávratnosti způsobí problémy a nebo duševní trauma.
Co nechceš mít, půjč
Na facebooku visela otázka mého syna: „Komu jsem půjčil knihy Kosinskiho Nabarvený ptáče a od Cavea A uzřela oslice anděla? Prosím o vrácení, už asi popátý to kupovat nebudu. Díkyvoe. Pominula jsem jeho písemné vyjadřování a vlastně i to co čte a v touze vyrovnat se mladým jsem mu ihned odpověděla a to slovy mojí babičky, která říkávala : „Co nechceš mít, to půjč". Vyznělo to sice trochu škodolibě, ale touto krátkou větičkou moje babička zcela vystihla svoje letité zkušenosti s půjčováním věcí a nabádala nás, vnoučata, že půjčovat svoje oblíbené věci je vždy spojené s rizikem, že se s nimi buď nikdy neshledáme a nebo že se nám vrátí poškozené. Tak nějak nás vedla k tomu, že je sice dobré pomáhat bližnímu, ale že i u toho bychom měli používat zdravý rozum. Zároveň nás učila, že není správné si cokoliv a na cokoliv půjčovat, ale na vše co chceme mít si prostě musíme vydělat a našetřit. A pokud si sousedka přišla vypůjčit například sůl nebo mouku, sice půjčila, ale okamžitě ji zařadila do šuplíku špatných hospodyněk. Jak je vidět, zkušenost je opravdu nepřenosná a tak i já jsem postupně přišla o několik knih, tužek, formiček na cukroví a nějaké tisícovky. Zamrzí to, ale žít se s tím dá, člověk přijde v životě o víc. „No snad ses, hochu, dostatečně ponaučil", pomyslela jsem si.
A v duchu jsem byla vděčná člověku, který mému příbuznému zapůjčil velmi starou knihu Sklízecí mlátička SK-4 v obrazech od inž. Fedora Androníka a kol. a tou jsem se teď mohla pokochat. Po té by určitě sáhlo i muzeum zemědělských strojů. Takové věci se snad ani nedávají z ruky. Ne že by mi její obsah něco říkal, ale ke starým knihám chovám jakousi posvátnou úctu. Málem jsem si vzala rukavičky, abych ji nepoškodila a opatrně jsem jí prolistovala. Listy byly zažloutlé, místy se již rozpadala a voněla tak zvláštně, no prostě jako stará kniha. Opatrně jsem ji zabalila a položila na stolek. Protože její majitel, ač výše zmíněnou sklízecí mlátičku SK-4 nevlastnil, ji nechtěl ani za nic prodat člověku, který mlátičku coby sběratelský kousek naopak vlastnil, se uvolil ji na krátký čas zapůjčit za účelem ofocení. To měl zajistit můj muž, který na to měl prostředky, náladu a čas. A poté tato kopie měla být dárkem pro již zmíněného sběratele. Slabá to náhrada za originál, ale lepší něco než nic.
Vzpomínala jsem na staré časy a marně přemýšlela, zda jsem někdy v hluboké minulosti takový stroj u nás na vsi viděla. Teoreticky bych mohla, bohužel. Z přemýšlení mě vyrušilo zazvonění mobilu. „Mami, četla jsi bráchovu prosbu? Já jsem tu knížku u tebe viděla, tenkrát jsi říkala, že je moc depresivní a půjčilas sis jí od něj", vychrlila na mě. „To těžko, děvenko, nic mi to neříká", odbyla jsem snaživou dcerunku. „Kterou vlastně myslíš, shání dvě", ještě jsem se zeptala. Nakonec mi to ale nedalo a jala jsem se probírat naší bibliotékou. A jejda, co nevidím! Kniha A uzřela oslice anděla ležela pod Německy snadno a rychle. Teď se mi to vybavuje. Knihu jsem si půjčila po záminkou, že mě zajímá a že právě nemám co číst z důvodu porozumět mému složitému synovi, ale bohužel nedopracovala jsem se ani ke straně šest. Knížka tu ležela hodně dlouho. Budu se k tomu tedy muset nějak postavit. Hbitě jsem smazala můj vzkaz a synovi zavolala, že jedna z knížek se nachází u mě. Evidentně si oddychl a řekl, že se pro ni zastaví. „Jo, dám ti ji na stolek", ujistila jsem ho. „Nebudu doma, tak si ji tam vyzvedni".
Druhý den jsem zjišťovala zda si knihu vyzvedl. „Vyzvedl, ale je nějak veliká", odvětil. „No asi za tu dobu nevyrostla, hlavně, že ji máš zpátky a omlouvám se", žehlila jsem si to. Domů jsem se ještě nedostala, dlela jsem na nudném školení a v mezičase jukla na facebook. Jó, kdo není na facebooku, jakoby nežil. Málem jsem spadla ze židle, když jsem četla toto: Dostala se mi do ruky sjupr knížka: Sklízecí mlátička SK-4 v obrazech od inž. Fedora Androníka a kol. Skvělé čtení, vřele doporučuji! A u toho obrázek té vzácné, zapůjčené knihy. Jakmile to šlo, vyťukala jsem synovo číslo. „Kdes sebral tu knížku?" vyhrkla jsem. „No přece na stolku", odvětil. No jo, položila jsem ji sice na stolek, byla v igelitce, ale tam ležela i ta jeho knížka, rovněž v igelitce. Tak po jedné sáhl a šel. „Já myslel, že si děláš legraci, dobrej fór", zhodnotil situaci. „Proboha, kde ji máš teď?, ptám se a trnu, aby nepřišla k nějaké újmě či nezmizela v černé díře. „No doma, ale nejsem tam, kdybys ji chtěla". „No chtěla, to si piš a vylíčila jsem mu celou tu story, jak známý koupil synovi za poslední ušetřený peníz ten žací stroj do sbírky a jeho známý že vlastní tu úžasnou knihu popisující ten stroj, ale že ji chrání jak oko v hlavě a nechce ji prodat ani za nabízené tisíce, ale svolil, a to ještě na velké naléhání dědečka majitele té starodávné mašiny, že ji tedy na chvíli zapůjčí ale jen jemu, protože je na něj spolehnutí. Jenže ten že ji neumí ani ofotit ani naskenovat, takže požádal taťku, kterému naprosto věří atd.atd... „Jestli to tedy tak spěchá, tak si ji u mě vyzvedni". Nejraději bych vyrazila pro knihu hned, známe zákon schválnosti. Může hořet, doma má pana Kočku, ten ji může zlikvidovat a napadalo mě sto dalších důvodů jak lze o půjčenou a tak vzácnou knihu jednoduše a snadno přijít. Notabene v synově domácnosti. Navíc do jaké situace by se dostal ten děda, kterému nakonec majitel knihy nejvíce důvěřoval a půjčil mu ji?
Školení končilo jako na potvoru ve večerních hodinách. Vzala jsem si taxíka. Vyběhla jsem do patra jako by šlo o život a vzácnou knihu vyzvedla. To byla úleva. A ještě větší byla, když jsem ji opatrně položila na své místo a ujistila se, že manžel o jejím dočasném zmizení neměl ani tušení. Ten je také stará škola a to by opravdu nebyl rád.
Nabarvený ptáče fakt nemám. Prostě co nechceš mít, půjč.
