Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2018, Kolo: zimní, Téma: Rodina
Novoroční předsevzetí
Miloslava Černá, věk: 80 let
Vstoupit do nového roku s odhodláním něco pro sebe udělat, není neobvyklé. Shodit pár kilo, zlepšit svou angličtinu, žít zdravě - no, některá předsevzetí se podaří splnit, jiná vyšumí. Může se však stát, že se úsilí o sebezdokonalení zvrtne v něco docela nečekaného.
¨
Novoroční předsevzetí.
Kdekdo se, povzbuzen představou nového, lepšího roku, než byl ten předchozí, rozhodne podniknout něco i pro sebe. Shodit přebytečná kila, přihlásit se do fitka, zlepšit své jazykové schopnosti - a tak dále. Já jsem podlehla útokům všudypřítomných IT technologií a rozhodla se, že zvládnu komunikaci s přáteli po síti, naučím se upravovat a posílat fotky a taky si zařídím internetové bankovnictví. Že je to dnes samozřejmé? Jistě, ale ne pro všechny seniory s věkem blížícím se osmdesátce. Do téhle kategorie totiž patřím i já. Babka, vdova, vegetující v garzonce z 60 let a udržující sporadické kontakty s rodinou jediné dcery, zahlcené hektickým tempem současné doby. Dcera a dvě téměř dospělé vnučky by mohly pomoci radou, jak obsluhovat notebook, který si bláznivá babka pořídila na stará kolena!
Nesmělá prosba- a „ Kamarád ti zařídí připojení k internetu-" Jenže co dál? „Měla by ses přihlásit do kurzu pro seniory." Přihlásím, co naplat. Ale to zklamání, když po hodině teoretického výkladu o bytech, bitech a počítačových programech se lektor rozhodl naučit nás obluhovat klávesnici, malovat zvířátka a doporučil počítačové hry, podporující chátrající paměť - to už bylo přes čáru. Tak jsem to vzdala.
Po úporné snaze prokousat se samoobslužnou učebnicí mi notebook i s mobilem stále nepřinášely mnoho nového. Izolace od světa mě svírala jako klec. Zbývala jen opětovná prosba- tentokrát jsem se obrátila na svou nejmladší vnučku. Šestnáctiletou Kačenku, gymnazistku.
„Můžeš se někdy stavit? Moc bych byla ráda, kdybyste mi občas poslali nějaké fotky, z dovolených, a tak- potřebovala bych se naučit, jak si je mám prohlédnout-" Věčný problém. Papírové obrázky z maturitního plesu starší vnučky mi přinesli až po půl roce.
Souhlasila. „Hele, babi, já ti stáhnu do mobilu takový program, který budeš mít aktuální- víš co? Příští pondělí k večeru."
Kdaž přijela, shltla napečené koláče, chvilku ťukala do svého mobilu, pak do mého, „Teď tu máš WhatsApp, vidíš tu ikonu? Když na ni klikneš, objeví se ti fotky, které pro tebe vyberu-" Vtom ji mobil zavibroval a pokojem se rozlehla výrazná melodie. Vystřelila do chodby. Slyšela jsem jen tlumený hovor, a pak „ už musím, babi, nestíhám, tak jak jsem ti to ukázala, pošlu čerstvé fotky-"
Nevím, jestli se nějak překlikla, ale nová ikona mi otevřela vstup do uzavřené skupiny. Kačka a její kamarád- nebo spíš přítel, jak se dnes říká. Během pár dní mi přišlo několik fotek- docela odvážných, řekla bych, pochybuji, že byly určeny mně. Ale co mě nejvíc šokovalo- chat. Kačka a její Petr. Nedobrovolně jsem se nabourala do jejich soukromí. Snažila jsem se přeskakovat výlevy postpubertální erotiky, ale co naplat, když mi to naservírovali i s obrázky! Jenže pak přišel rozhovor, který mě docela uzemnil.
„Tak co, lásko, popřemýšlelas o mém návrhu, jak vystrnadit babku z jejího doupěte?" Zatmělo se mi před očima.
„Když já nevím-"
„Máme snad jinou možnost? Teď, v zimě?"
„Jo, já to zkusím navrhnout našim, babča bude mít pětasedmdesátiny- dám rodičovstvu tip na dárek."
„Super! Lázeňskej pobyt aspoň na dva tejdny a doupě bude naše!"
Když mi pak dcera předávala dárkový poukaz na lázeňský pobyt, snažila jsem se tvářit radostně.
