Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: podzimní, Téma: Rodina
Uvidět Ježíška
Jana Henzlová, věk: 45 let
Diskutabilním tématem mezi rodiči malých dětí bývá mimo jiné i téma přiznání neexistence Ježíška. Před mnoha lety, jako maminka dvou malých dcer, jsem měla v této oblasti jasno. A protože největším vánočním přáním mé pětileté dcerky bylo „uvidět Ježíška“, rozhodla jsem se jí její přání splnit.
Ježíškem byl tehdy v mých představách vousatý, šedivý stařeček v červeném kabátku. Byl to zřejmě pozůstatek z doby nedávno minulé, kdy dětem ve velké, širé Rusi nosil dárky Děda Mráz. A představu Ježíška jako jakéhosi hybrida Dědy Mráze se Santa Clausem převzaly ode mne i mé dvě dcery. Zvláště ta mladší, tehdy pětiletá dcerka, byla velmi zvídavým dítětem a vše velmi prožívala.
„K Vánocům chci uvidět Ježíška! Nic jinýho si nepřeju, jen uvidět Ježíška a pak ještě pod stromeček barbínku". Deniska mi svá přání opakovala dennodenně a já, jako správná maminka, jsem pro své dítě chtěla vytvořit ty nejhezčí Vánoce. A tak se mi v hlavě začal rodit plán. Původně nerealizovatelné přání se začalo zdát splnitelným a můj akční plán tak začal nabývat nových, stále jasnějších, rozměrů. 15 let na půdě skladovaný červený kožíšek z umělé kožešiny, ve kterém jsem „honila parádu" na gymnáziu v osmdesátých letech, maska Mikuláše s vousy, čepice Santa Clause s rolničkou, červené tepláky a babička, ochotná udělat pro svá vnoučata i to, že 24.12. v 17,50 hod projde v tomto přestrojení celou vesnicí a přesně v 18 hod nám bude běhat pod okny obývacího pokoje, házejíc přitom hlavou s cílem co nejhlasitěji rozcinkat rolničku na santa clausovské čepici. To by však nebyly děti, aby nedokázaly i tento, téměř dokonalý, plán narušit. Své děti jsem podcenila, měly to pod větší kontrolou nežli já. V 17,50 hod už totiž přistavily židličky k oknu obýváku čekaje na přílet Ježíška. A v 17,57 hod se skutečně i dočkaly. Jenže tento Ježíšek nepřiletěl na saních a nenesl pytel s dárky. Náš Ježíšek se pěšky ulicí přibližoval k plotu a zatím ještě potmě se nemohl trefit klíčem do zámku vrátek. „Zloděj, mami, zloděj!" začaly křičet obě holky. Krve by se nedořezal nejen v nich, ale i ve mně. Jak z tohohle vybruslím? Deniska začala natahovat a Markétka začala hrabat v kuchyňské lince zřejmě hledaje cosi ( vařečku, kuchyňský váleček?), čím by bránila rodinný majetek a tradici Vánoc v naší rodině. Asi jsem udělala chybu, napadlo mě okamžitě.Dětem by se nemělo nic nalhávat, dokonce ani když úmysl je naprosto čistý a bohulibý... . Vtom však babička na chodníku dle domluveného plánu rozsvítila světlo a pod okny se objevil ten pravý, nefalšovaný Ježíšek! Strach ze zloděje byl rázem zapomenut a ta krásná, magická vánoční iluze okouzlila mé děti natolik, že Deniska začala brečet štěstím a Markétka, která si už ve svých devíti letech nebyla existencí Ježíška stoprocentně jistá,začala opět a naplno v tuto kouzelnou bytost věřit. Nadto Deniska pod stromečkem našla svou vytouženou barbínku a poté strávila zbytek večera na pohovce s horečkou a tlukoucím srdíčkem, až jsme o ní měli doma všichni opravdový strach. Při vzpomínce na ležící rozpálenou Denisku si od té doby kladu otázku, zdali to všechno stálo zato a vytvořila bych tento kouzelný okamžik pro své děti znovu. Proto by mě zajímalo: co Vy na to? Chcete cíleně připravovat své děti o kouzlo Vánoc nebo naopak ponechávat dítě v iluzi, a to i s riskem jejich pozdějšího velkého rozčarování a zklamání? Navíc, v našem případě, riskovat možnou újmu na zdraví pětiletého dítěte či výsměch ze strany již řádně poučených spolužáků mé čtvrťačky?
Dle slov mých holek to však tenkrát byly ty nejkrásnější Vánoce, jaké mohly zažít a kdyby si mohly vybrat, přály by si ten zážitek prožít znovu. Prožitek, který se u nás obešel bez budoucího skličujícího vystřízlivění, zklamání nebo dokonce ztráty důvěry. A jak je to u Vás?
