Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: jarní, Téma: Rodina
Nejtěžší je milovat ty, kteří to nejvíce potřebují
Jitka Brabcová, věk: 35 let
„Maličký ležel schoulený na koberci, hlavu měl schovanou a křičel. Nebrečel, přímo řval! Nemohli jsme se k němu vůbec přiblížit. Tohle trvalo asi deset minut. Přinesli jsme mu nějaké hračky, tak jsme je vybalili a začali si s manželem s nimi hrát. To malého zaujalo a po očku nás začal pozorovat a pak si nechal nějakou tu hračku i podat. Ale dotknout se ho? To jsme nemohli v žádném případě!“
Nejtěžší je milovat ty, kteří to nejvíce potřebují
„Maličký ležel schoulený na koberci, hlavu měl schovanou a křičel. Nebrečel, přímo řval! Nemohli jsme se k němu vůbec přiblížit. Tohle trvalo asi deset minut. Přinesli jsme mu nějaké hračky, tak jsme je vybalili a začali si s manželem s nimi hrát. To malého zaujalo a po očku nás začal pozorovat a pak si nechal nějakou tu hračku i podat. Ale dotknout se ho? To jsme nemohli v žádném případě!"
Dětská dušička je velmi křehká. Miminko po narození je vnitřně připraveno a nastaveno na to, že zde bude máma, která ho bude milovat a starat se citlivě o jeho potřeby. Pokud se něco zašmodrchá a místo mámy je zde několik cizích tet a místo domova ústavní zařízení, je to prostě špatně pro psychický i duševní vývoj děťátka.
Pobyt v ústavním zařízení bohužel každou tu dětskou dušičku nějakým způsobem zraní.
Někdy je ale ještě hůř a to tehdy, pokud zraněné dítě už nalezne nový domov a ten je mu následně opět odebrán. Co se asi při návratu do ústavního zařízení v hlavičce takto zrazeného dítka může dít? To si můžeme jen a jen představovat.
Takto zraněné a zrazené děti potřebují až bolestně najít svého člověka - mámu a tátu, i kdyby náhradní, kterým můžou věřit. Co víc, u kterých se jejich zraněná dušička začne léčit a dítě opět může věřit v to, že svět je dobrý a ony samy také ...
Přijmout takto zraněné děti je ještě mnohem složitější a těžší než v jiných případech a přitom právě zde platí, že ti, kterým je lásku dávat nejtěžší, ji potřebují nejvíce.
Více, už v následujícím příběhu ...
Kouzelný telefon
Kouzelný telefon zazvonil pěstounské mamince jednoho zasněženého zimního dne.
„Sociální pracovnice nám volala s tím, že pro nás mají chlapečka. Byli jsme natěšení a také plní obav. Na kraji nás o pár dní později seznámili se spisem, řekli nám anamnézu malého a také něco málo o rodině. Nakonec nám ukázali fotku a dali nám chvíli na rozmyšlenou, zda ho chceme vidět."
„Samozřejmě, že jsme ho chtěli vidět! Ještě ten den jsme navštívili dětské centrum, kde byl v té době už šestnáct měsíců umístěn. Psycholožka nás ale upozornila na to, že má malý často opravdu extrémní záchvaty vzteku. Také nám řekla, že zatím vůbec nemluví a jeho celkový psychomotorický vývoj je na úrovni devíti měsíců. Stejně jsme ho chtěli vidět!"
První setkání
Manželé čekali v herně v přízemí centra, než jim jedna z tet chlapečka přinese. Už z dálky slyšeli jeho pláč. Teta ho položila na koberec v herně a odešla, aby manželům a chlapečkovi poskytla potřebné soukromí.
„Maličký ležel schoulený na koberci, hlavu měl schovanou a křičel. Nebrečel, přímo řval! Nemohli jsme se k němu vůbec přiblížit. Tohle trvalo asi deset minut. Přinesli jsme mu nějaké hračky, tak jsme je vybalili a začali si s nimi hrát. To malého zaujalo a po očku nás začal pozorovat a pak si nechal nějakou tu hračku i podat. Ale dotknout se ho? To jsme nemohli v žádném případě!"
Manželé v centru s chlapečkem pobyli asi půl hodiny a jeli domů.
„Ptala jsem se psycholožky, z jakého důvodu má malý tak silné záchvaty vzteku. Ta mi to bohužel neuměla přesně vysvětlit. Ale vyprávěla nám, jak biologická matka nechala malého v porodnici s tím, že až bude mít lepší podmínky, tak si ho vezme. V prvních šesti měsících života ho pak ani jednou nenavštívila. Když mu bylo devět měsíců, tak si ho odnesla domů s tím, že ho po třech dnech vrátila, protože nemohla péči o něj zvládnout. Toto se bohužel s obdobným scénářem opakovalo o několik měsíců později."
Co zanechá taková zkušenost v dušičce malého miminka? Do hlavičky se mu bohužel podívat neumíme, ani nám to neřekne, můžeme si to celé jen představovat...
Zázraky se dějí
Vzhledem k tomu, že se zrovna v té době změnily zákony a svěření chlapečka do péče musel odsouhlasit soud, jezdili manželé několikrát týdně na návštěvy do dětského centra celé dva měsíce.
Chlapeček při každé z návštěv reagoval na své budoucí rodiče klidněji a lépe než v předchozím případě.
„Nikdy nezapomenu na to, když se syn poprvé nechal pochovat. Já ho tenkrát vzala do náruče jako miminko a začala mu zpívat ukolébavku. On úplně ztuhnul a asi půl hodiny se nechal houpat, poslouchal a ani se nehnul."
V době, kdy manželé měli doma vše přichystáno a soud konečně rozhodl o svěření chlapečka do jejich péče, se stala věc, kterou nikdo nečekal. Pěstounská maminka zjistila, že je těhotná. To co nebylo roky před tím možné, se stalo neplánovaně a nečekaně právě v tuto chvíli.
Manželé tak byli postaveni před obrovské dilema, zda chlapečka i přes tuto informaci přijmout nebo ne? Jak silné a těžké rozhodnutí to muselo být, si můžeme jen domýšlet.
„Protože ho maminka dvakrát takhle vrátila, jsme si s manželem řekli, že my mu to udělat prostě nemůžeme! Mohlo by to pro něj mít hodně špatné následky, jak by se asi cítil? Jako toulavé štěně, které nikdo nechce? To jsme nemohli dopustit!"
Domů!
„A tak jsem si maličkého jednoho krásného jarního dne dovezli domů. První dvě hodiny jen seděl na koberci a koukal. A pak to začalo - řev, kopání, bouchání do nábytku a řev a řev a řev. Uklidňování, utěšování nefungovalo, naopak bylo to ještě horší. Pochování nepřicházelo v úvahu. Já byla těhotná a malý hrozně kopal, takže jsem měla strach."
„První noc doma spal klidně, ale bylo to takové ticho před bouří. To pravé peklo přišlo asi o dva dny později ... Jeden vzteklý záchvat střídal druhý. Bála jsem se k němu přiblížit, protože strašně kopal a já se bála, aby neublížil mě nebo miminku. Můžu vám říct, že jsem mockrát seděla na schodech a brečela a říkala si, jestli to můžeme zvládnout?"
„Ptali jsme se psycholožky, co máme dělat, ale ta nám neuměla poradit. Prý to prostě chce čas. "
„Nakonec jsme koupili trucovací koberec a tam malého vždycky opatrně odnesli, položili a nechali být v klidu. Někdy plakal déle jindy kratší dobu, nakonec se vždycky ale uklidnil, sednul si a začal si hrát."
„Protože jsem měla rizikové těhotenství, byla jsem i několikrát hospitalizována v nemocnici. V tu dobu a nejen tehdy se o maličkého naštěstí úžasně postaral manžel. Přebaloval, koupal a pečoval. Také to byl on, kdo především řešil záchvaty malého. Maličký se na něj rychle navázal a do dnes mají možná i díky tomuto těžkému období úžasný vztah."
„Když jsme byli po čase na kontrole v dětském centru, tak nám ředitelka na rovinu řekla, že počítali s tím, že malého vrátíme. Nám to ale svědomí nedovolilo, už má u nás své místo jak v domě tak v našich srdcích."
Bude líp!?
A čas opravdu přece jen pomohl. Intenzivní záchvaty vzteku opravdu pomalu ustávaly, tak jak pomalu ale jistě chlapeček získával důvěru ve své rodiče.
Náročné období pak přišlo opět v době, kdy se pěstounské mamince narodilo miminko.
„Když se mi narodilo miminko, tak se mnou malý celý den nemluvil, nekomunikoval a potom se začal chovat jako miminko, dokonce chtěl i kojit. Tak jsem ho nechala, ať si to jednou zkusí, ale mlíčko mu asi nechutnalo, protože víckrát už nechtěl."
„Museli jsme ho zase krmit a oblékat jako miminko a hlavně chtěl vozit i v kočárku, asi mu to chybělo, že si to pořádně nezažil jako miminko. Často jsem tak chovala oba dva najednou. Měla jsem trochu strach, aby miminku neublížil, ale on se k němu choval naštěstí moc hezky."
Záchvaty vzteku časem tedy odezněly, ale projevů, které se vázaly na pobyt v kojeneckém ústavě a s kterými rodina bojovala, bylo víc.
Chlapeček například vůbec neuměl kousat, jídlo si v pusince šetřil jako syslík. V roce a půl vážil jen deset kilogramů. Dále tu bylo evidentní opoždění ve vývoji řeči a jemné motoriky.
Pěstounská maminka tak s chlapečkem dlouho navštěvovala psycholožku, kde pracovali na zlepšení psychického stavu maličkého. Láskou a péčí se mu pak snažila pomoci dohnat to, co zameškal.
„Ze začátku to bylo krok v před a dva zpátky. Ale je prostě člen naší rodiny a bereme ho takového jaký je. On přece nemůže za to, že měl komplikovaný start do života!"
„Dnes jsou mu čtyři roky a věřím, že jsme z nejhoršího venku! Malý chodí do školky, kde je spokojený a moc oblíbený! Krásně se rozmluvil a spoustu dalších věcí dohnal. V něčem je stále jiný než ostatní děti a hlavně v jemné motorice je stále pozadu, ale věřím, že to se ještě změní. S bratříčkem tvoří nerozlučnou dvojku, která spolu vymýšlí samé krásné lumpárny. Jsme moc rádi, že ho máme!"
