Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2017, Kolo: letní, Téma: Rodina
Pes na výsluní
Kateřina Horová, věk: 26 let
Příběh o psech, kteří ví, kde mají být, když nastane "správný" čas. Aneb, co se všechno stane, při procházce ostravskými ulicemi nebo na horách a jak se léčí lidská srdce.
Před asi půl rokem mi jeden pán z vyhlášeného ostravského ghetta nabídl pejska. Bylo to týden poté, co mi zemřel třináctiletý yorkšírek na kolaps srdce. A já váhala, váhala a nechala toho červa hryzat v mé mysli, dokud mi trochu nesvitlo a i samota začala dělat své.
Zmiňovaného pána jsme i s Filípkem (onen yorkšírek) potkávali pravidelně na procházce. Procházky byly různé, pokaždé jiné. Na každý den nové dobrodružství v jiné uličce. A to můžu říct, že v ostravských uličkách narazíte na kde co a obzvlášť poblíž hlavního vlakového nádraží a cigánského ghetta. Ještě navíc místo toho, abyste se procházeli krásnou přírodou, před sebou máte jen dlaždice, koleje a na každém kroku člověka. To si pak člověk připadá jako na Manhattanu. Jenže to už skáču příliš daleko.
Takže, když ještě byl Filip naživu. Tedy se vrátím do minulosti. Stali se různé věci, ale co je důležité, onen pán na nás působil z nějakého důvodu jako magnet. Taky se vám to někdy stává? A hlavně Filip si velmi oblíbil onu fenku, která s pánem chodila. Střetávali jsme se téměř každý den a posléze se objevil další pes v okolí. To už se blížil onen osudný den.
Jednoho horkého dne se doma rozhodlo vyjet do Jeseníků a i Filip jel s námi. Musel mít však neustálý dohled kvůli jeho srdci. Bohužel se po dalším dni stráveném v autě ukázalo, o kolik je jeho srdce slabší. Po vyšlápnutém kopci se naše těla usadila na vrcholku hor a po vydatné cestě nás přepadla nálada zahrát si partii karet Magic. Zatímco jsme hráli, Filip se vedle nás roztáhl jako koberec. Po chvilce nás ale slunce natolik sežehlo, že jsme sešli dolů k lázeňské budově a těšili se zvuků orchestru, jenže to už mi mohlo být divné, když jeden chlapeček při pohledu na Filipa poznamenal skoro s úlekem: „On je už moc starý" a vrátil se zpátky k rodičům. Jeho reakce mě velmi zaskočila a vůbec ten den si pamatuji jako nejdivnější ze všech. Já, která do této doby nepila téměř vůbec pivo, jsem si jedno s Petrem koupila a na otáčecí lavičce vypila. Spousta znamení kolem mě se řítila jako lavina a já pod ní nebezpečně padala.
Následující den po příjezdu domů se Filipův stav zhoršoval. Den ode dne vypadal hůře. Jeho oči na mě hleděly takovým odstrašujícím pohledem a kašlal. Dostával prášky a i přesto svůj stav nepřešel. Umřel po pár dnech v mém náručí na selhání srdce, když veterinářka přišla z pauzy. Marně se ho ona i Petr snažili zachránit, strkali mu hadičku do krku. Jenomže srdce mu znovu nenaskočilo a já stála zaseklá s očima dokořán a plakala. Myslela jsem, že to je jen sen a jinak to nebylo ani následující dny. A do toho rozmrzelého světa náhle vklouzla Ela (dříve Kikina). Přišla jako útěcha, záplata na prázdné místo.
Tak se mi někdy zdá, že psi stejně jako lidi mají pocity a někdy mnohem více - vysloužené místo v rodině. Momentálně se dělí o jídlo i se Samem, dobrodruhem z útulku. Jak se tedy vyrovnat s domněnkou zasahující do osudu člověka? Jak může být pes méně, než člověk, když léčí a je mnohem více spjat s energiemi přírody? A je tu ještě jedna věc. Moje duše vždy toužila po kočce a není to jen z důvodu deseti koček, o které se starala babička. Elinka totiž není obyčejný pes, chová se jako kočka! Kdybyste ji jen viděli? Ta pružnost, elegantní mazlivost jakou můžeme zaregistrovat právě u kočkovitých šelem. Proto radím, když chcete psa i kočku, pořiďte si kočkopsa!
