Archív - soutěžní příspěvek
Ročník: 2016, Kolo: letní, Téma: Muži
Ohrožený druh.
Míla Černá, věk: 78 let
Svět žen? Momentky ze sexmise dnes pronikají do reality. Děvčata, vyrůstající v izolaci zahrady za živým plotem, si jednou přece jen uvědomí,že lidský druh se neomezuje jenom na jedno pohlaví.
Ohrožený druh.
Začíná jich nebezpečně ubývat. Je to realita - nebo jen fikce? Živočišný druh - chlap- mizí. Alespoň někde.
V bílém domku, na rozhraní předměstí a satelitu, uprostřed zahrady chráněné živým plotem, se už teď žádný mužský nevyskytuje. Není potřeba. Je tu chráněné zázemí pro dvě ženy a jejich tři dcerky. Starší z žen, přibližně pětatřicátnice, je Anička. Povoláním překladatelka, maminka dvou pětiletých dvojčátek Emy a Elišky, maminka jako z reklamy, oblá, růžová, s náručí připomínající sametový polštářek, do kterého se s oblibou zabořují nejen její dvojčátka, ale i dvouleté batole Beruška. Berušku - přesněji Bereniku - porodila druhá z maminek. Trochu uzavřená keramička Bára, vysoká, kostnatá, s hranatýma neuvěřitelně šikovnýma rukama.
„Holky ve školce neříkají svým maminkám jménem, proč je to u nás jinak?" Eliška, vyspělejší z dvojčat, má stále nějaké zvídavé otázky. „Protože my s Bárou jsme obě vaše maminky, tak by se to pletlo." Eliška zatáhla Emu do kouta zahrady a něco důležitého si šuškaly. Druhý den ve školce už ani Emu nezaskočily útočné dotazy."A hele, vy nemáte tatínka?" „My ho nepotřebujeme, zato máme dvě maminky a ty jsou s námi doma pořáád!" Trumfovala. Tatínkové dětí ze satelitu jsou stejně neskuteční, jako animované seriálové postavy. Brzy ráno nasedají kravaťáci do vyleštěných auťáků a pár vymakaných týpků odjíždí v mohutných teréňácích. Večer se vracejí tak pozdě, že na děti zbyde jen letmé políbení na dobrou noc. A o víkendu tenis nebo golf - v tomhle satelitu nežijí lidé s průměrnými příjmy. Rodiny?
Občas i dvojčata dorážejí a snaží se trumfovat. „Bára má v přístavku keramickou pec, odpoledne s ní můžeme dělat z hlíny parádní věci, umí hrníčky i zvířátka, vypálila nám i zelenýho vodníka!" Ema kýve a přidává dvojhlasem."Taky si můžem hrát s Beruškou, to je naše malá ségra!" Zatím vedou, ale časem i jim docházejí argumenty. S postupem doby stále častěji. Ve škole začínají pozorovat kluky, jejich chování sledují s opovržením, jsou hrubí, někdy špinaví, dokonce smrdí potem - zůstanou takoví, až vyrostou?
Holčičí společnosti je mužský element cizí. Učitelky ve školce byly laskavé tety, mezi pančelky v prvních třídách základky taky žádný chlap nezabloudil a z páté třídy je to už jen krok do primy soukromého gymnázia, kde v humanitní třídě mezi dvaceti studentkami vyčnívá exotická dvojice. Kluci. Tlustý Jindřich, žrout s kapsami plnými sladkostí a bledničkové chrastítko, počítačový fanda Vojtíšek, který člověku podává ruku jako leklou rybu. Jednou musí zákonitě přijít šok.
A přišel. Eliška vystoupila z poloprázdného autobusu sama, protože Ema leží s angínou. Jde zkratkou parkem, po hodině aerobiku už chce být co nejrychleji doma. Venku se s postupujícím jarem jen pomalu smráká, ale přesto ji svírá nepříjemný pocit.
„Hele, slečno, nebojíš se tak sama? Můžu tě doprovodit?" Slečně je čtrnáct. Zvedne hlavu, ten člověk je jí povědomý, občas ho vídá na chodbách gymnázia, ale je strašně starý, nejspíš už bude maturovat. Myšlenky jí nestačily proběhnout hlavou, už ucítila těžkou ruku omotanou kolem ramen a podivný pocit mravenčení v zátylku. Když jí položil druhou ruku na prsa a ucítila ostrý dotek rašícího strniště na tváři, v rozčilení cvakla zuby a kousla ho do rtu.
Podstoupil. „Už budeš skoro doma. Tak zejtra tě budu čekat hned u autobusu, aby ti někdo neublížil." Zůstala přimrazená stát a jen zírala, jak mizí ve tmě. Cítila, že kdyby teď řekl - pojď se mnou- nic ji neudrží. Neznámý člověčí druh přitahuje.
